V právní teorii jde o tradiční vyjádření tří základních složek vlastnického práva: vlastník má možnost mít věc ve své faktické moci a držet ji (ius possidenti), současně ji smí používat a brát z ní plody či jiné užitky a výnosy (ius utendi et fruendi) a také může rozhodovat o jejím právním osudu, tedy různě s ní nakládat, například ji převést na jinou osobu nebo ji zatížit (ius dispondendi). Tato oprávnění obvykle nejsou neomezená a mohou je limitovat zákony i práva dalších osob.