V Eriksonově teorii psychosociálního vývoje jde o závěrečnou etapu života, typicky ve stáří, kdy člověk bilancuje a snaží se poskládat svůj život do smysluplného a přijatelného celku. Klíčovým úkolem je dosáhnout integrity já, tedy přijmout vlastní rozhodnutí, úspěchy i ztráty a zároveň se vyrovnat s konečností. Když se to daří, objevuje se nadhled a moudrost, roste vnitřní klid a myšlenka na smrt ztrácí část své hrozivosti. Pokud naopak převládne lítost, pocit promarněných možností a přesvědčení, že už není čas zásadně něco napravit, rozvíjí se zoufalství doprovázené úzkostí a výraznějším strachem ze smrti. Významně pomáhá prožívaná kontinuita životního příběhu, opora ve vztazích a vědomí, že člověk v průběhu života něčím přispěl druhým nebo společnosti, což se promítá i do psychické pohody v tomto období.