abjekce (z lat. abiectio, od abicere „odhodit“) 1. krajní ponížení, zbídačení či zavržení, stav, v němž je člověk nebo skupina vnímána jako bezcenná 2. v psychoanalýze, filozofii a kulturních studiích mechanismus vymezování subjektu: to, co je pro „já“ nesnesitelné, nečisté nebo hrozivé, je symbolicky odvrženo, aby se udržela hranice mezi vnitřním a vnějším (typicky tělesné tekutiny, rozklad, mrtvola, tabuizované sexuality). Julia Kristeva popisuje abjekci jako předjazykový afekt odporu spojený s ambivalentní přitažlivostí, který se objevuje tam, kde se hroutí kategorie objektu a subjektu. V umění se pojem užívá k analýze estetiky nechutna, hororu a grotesky, v sociální teorii k popisu stigmatizace a vylučování. Příd. jméno abjektní označuje to, co abjekci vyvolává.