Obecně jde o představu nepomíjivosti, tedy že něco nepodléhá rozkladu ani zkáze a zůstává trvale neporušené.
V etickém a náboženském kontextu se tím míní vnitřní mravní ryzost a čistota člověka, často spojovaná s myšlenkou věčného života, jak se o ní mluví už v antické filozofii a později i v raném křesťanství.