biokomunikace ž. (z řec. bios život a lat. communicatio sdílení) odborný termín pro soubor procesů, jimiž živé organismy, jejich orgány nebo buňky vytvářejí, přenášejí a vyhodnocují signály nesoucí informaci. Týká se komunikace mezi jedinci téhož druhu i mezi druhy a zahrnuje i komunikaci uvnitř těla, zejména buněčnou signalizaci, hormonální regulaci a nervové přenosy. Signály mohou mít podobu zvuků, vizuálních vzorů, pohybů, doteku, elektrických impulzů nebo chemických látek, například feromonů. Důležitá je i interpretace příjemcem, tedy to, jak signál v daném kontextu mění chování nebo fyziologii. Biokomunikace se zkoumá v etologii, ekologii, neurobiologii, mikrobiologii a biosemiotice a hodnotí se v ní kódování a dekódování, spolehlivost, rušení prostředím a evoluční funkce, třeba při páření, varování, obraně či spolupráci.
Příklady použití ve větách
Biokomunikace u včel je založena na tanci, kterým dělnice sdělují směr a vzdálenost potravy.
Studium biokomunikace ptáků ukazuje, že zpěv nese informaci nejen o druhu, ale i o kondici samce.
V laboratoři jsme sledovali biokomunikaci mezi bakteriemi prostřednictvím quorum sensing.
K pochopení biokomunikací v lesním ekosystému pomáhá měřit těkavé látky, které uvolňují rostliny při napadení.
O roli biokomunikace v nervové soustavě se diskutuje i v souvislosti s poruchami přenosu neurotransmiterů.