Pojem pro vnitřní, převážně vrozené a dědičností ovlivněné dispozice člověka, které představují základní kapacitu jeho psychiky a osobnosti, zejména v tom, jak vnímá a zpracovává informace a jak citově reaguje, případně i v jeho sklonu jednat určitým způsobem. Termín zavedl ruský psycholog Alexandr Fedorovič Lazurskij na přelomu 19. a 20. století v rámci úvah o struktuře osobnosti a odlišení relativně stálého jádra duševna od vlivů prostředí a výchovy.