Ve filozofii, zejména u Aristotela, jde o pojem pro naplněnou skutečnost, kdy se z pouhého potenciálu stává plně uskutečněná podoba věci. V případě živých bytostí označuje nehmotnou formu a vnitřní, na cíl zaměřený princip, který organizuje tělo a může být chápán jako duše. Slovo má řecký původ a souvisí s představou dovršení nebo cíle obsaženého v samotném jsoucnu.
V některých novodobých biologických a vitalistických úvahách se tím míní zvláštní životní činitel, jenž má řídit růst a vývoj organismu směrem k jeho typické stavbě a funkcím, tedy něco, co nelze redukovat jen na mechanické působení částí.