V prostředí mateřské školy představuje hodnocení dětí průběžné a cílené posuzování jejich výkonu, projevů chování i způsobu jednání. Je součástí pedagogické diagnostiky v předškolním vzdělávání a zároveň slouží jako východisko pro následné edukační (vzdělávací a výchovné) intervence ze strany učitele. Výsledkem bývá ústní nebo písemná zpětná vazba učitele určená dítěti, případně jeho rodičům, která informuje o tom, jak se dítěti daří ve výchovně‑vzdělávacím procesu, jaké jsou dosavadní výsledky, a současně nabízí doporučení, jak podpořit další rozvoj jeho dovedností, výkonnosti a sociálního chování.
Hodnocení je přítomné prakticky stále: někdy má podobu nenápadných a spontánních signálů (např. povzbudivý úsměv, gesto, krátká pochvala), jindy jde o záměrně organizované a náročnější hodnoticí situace (např. strukturované úkoly, zkoušky či testové aktivity). Každé posouzení se opírá o informace, které učitel získává různými způsoby – pozorováním jednotlivce nebo skupiny, individuálním či skupinovým rozhovorem, dotazníky, analýzou dětských produktů (artefaktů), případně sociometrickým šetřením.
Rozlišuje se heteroevaluace, tedy hodnocení druhých, které poskytuje informaci o tom, nakolik je výchovně‑vzdělávací proces u dětí úspěšný a jaké přináší výsledky. Naopak autoevaluace (sebehodnocení) vyjadřuje, do jaké míry dokáže dítě – případně i učitel – samostatně posoudit kvalitu a rozsah vlastní výkonnosti i své sociální komunikace. Sebehodnocení má dítě aktivizovat, podporovat formulování přiměřených cílů a vést k jejich naplňování tak, aby se zkvalitňovala edukační práce. V předškolním věku se autoevaluace teprve postupně vytváří a rozvíjí.