V psychologii a psychoterapii jde o trvalejší pocit vnitřní prázdnoty a nenaplnění, kdy člověk neprožívá radost z toho, co dělá, nevidí před sebou směr ani smysluplný cíl a postupně slábne jeho motivace. Často se přidává skepse, apatie, úzkost nebo pocit marnosti.
Ve filozofickém, zejména existenciálním pojetí je to prožitek krize, kdy se běžné jistoty, hodnoty a životní role rozpadají a svět může působit jako bezvýznamný nebo absurdní. V některých směrech, například v logoterapii Viktora Frankla, se tento stav popisuje jako existenciální vakuum, tedy ztráta orientace v tom, proč vlastně žít a jakému směru dát přednost.