Teoretický směr v jazykovědě, který se snaží popsat jazyk jako formální systém založený na axiomech a přesně definovaných pravidlech, z nichž lze odvodit, které věty jsou v daném jazyce dobře utvořené. Vycházel mimo jiné ze zkoumání toho, jak si děti osvojují mateřštinu, a často se spojuje s myšlenkou, že lidé mají určité vrozené předpoklady pro rychlé naučení jazyka a že z omezeného souboru pravidel lze vytvořit velmi mnoho různých výpovědí.