Vlastnost či uspořádání, kdy je něco vedené rovnoběžně s horizontem, tedy v rovině, kterou obvykle vnímáme jako „vodorovnou“.
V architektuře označení pro kompoziční tendenci upřednostňovat protáhlé, nízké a vodorovně orientované prvky před svislými akcenty, aby stavba působila klidněji a více se „rozprostřela“ do šířky, často i ve vztahu k okolnímu prostředí.