V pragmatice jde o složku řečového aktu, která není totožná s doslovným obsahem promluvy, ale s tím, co mluvčí výpovědí zamýšlí vykonat. Tato komunikační síla bývá často jen naznačená, nikoli výslovně pojmenovaná, přesto vytváří význam a na posluchače působí jako určitý závazek nebo pobídka k reakci, jak to popsal J. L. Austin, například ve formě žádosti či slibu.