Směrování, které při vysvětlování toho, jak člověk prožívá a jedná, klade hlavní důraz na osobní a vnitřní příčiny, například na rysy, motivaci, postoje nebo individuální životní zkušenost, zatímco vlivy přicházející z okolí, třeba společenské vztahy či institucionální rámce, bere jako méně podstatné. V praxi se s ním lze setkat v některých psychologických a sociálněvědních přístupech a může vést k tomu, že se odpovědnost za výsledky připisuje spíše jednotlivci než podmínkám, v nichž se nachází.