V estetice a teorii umění jde o prožitek, kdy silné působení díla, často dramatického nebo tragického, vyvolá intenzivní city a následně přinese divákovi či čtenáři pocit vnitřního zklidnění a psychické očisty. Už Aristoteles tento účinek spojoval s emocemi soucitu a strachu.
V psychologii a psychoterapii označuje proces, při němž se nahromaděné nebo potlačené emoce znovu otevřou, bezpečně se prožijí a vyjádří, což vede k úlevě a snížení napětí. V tomto smyslu se používá i termín abreakce.