Ve stoické filosofii označuje představu, že kosmos prostupuje jednotný rozumový princip, který je v jednotlivých věcech přítomen jako zárodečná „semínka“ řádu a vývoje. Tento skrytě plodivý základ je rozptýlen v přírodě a z jeho potenciálu se odvíjí vznik i proměny toho, co existuje.
V raně křesťanském myšlení se tím vyjadřuje, že Boží rozum a Slovo zanechává ve světě a v lidské mysli tvůrčí stopu, takže lidé mohou zachytit část pravdy i mimo přímé zjevení. Někteří církevní autoři tak vysvětlovali, proč se i v nekřesťanských učeních objevují hodnotné a pravdivé vhledy.