Nově přidaná cizí slova

zygomaticus (lat.) anatomický termín ve významu lícní, jařmový, tedy vztahující se k jařmové kosti (os zygomaticum) a k oblasti lícního oblouku. Pochází z řec. zygoma, jařmo, označení pro kostěný výběžek tvořící kostěný „most“ mezi očnicí a horní čelistí. V mezinárodní latinské nomenklatuře se užívá jako přídavné jméno v názvech struktur v této krajině, např. ramus zygomaticus nervi facialis nebo foramen zygomaticum, a běžně se objevuje v popisech anatomie hlavy. Nejčastěji se s ním setkáme u mimických svalů musculus zygomaticus major a minor, které zvedají koutek úst a podílejí se na úsměvu. V klinické praxi se zygomaticus někdy používá i zkráceně jako označení těchto svalů při EMG, rehabilitaci po obrně nebo při plánování injekcí botulotoxinu. Českým ekvivalentem je přídavné jméno zygomatický.. >> detail

Zoorehabilitace (zoo- z řec. zóon, zvíře + rehabilitace) je odborná činnost v ochraně přírody, chovech a veterinární péči, která usiluje o navrácení zvířete do co nejlepšího zdravotního stavu a funkční zdatnosti. Nejčastěji se týká volně žijících živočichů zraněných, nemocných, osiřelých nebo odebraných z nevhodného chovu. Zahrnuje příjem a stabilizaci, diagnostiku, léčbu, ošetřovatelskou péči, vhodnou výživu, případně fyzioterapii, a také behaviorální rehabilitaci, aby jedinec znovu získal kondici, přirozené reakce a schopnost obstarat si potravu. Klíčové je omezit stres a otisk člověka a vyhodnotit, zda je možné bezpečné vypuštění do vhodného prostředí, nebo je nutná trvalá péče. Provádí ji záchranné stanice, rehabilitační centra, zoologické zahrady či specializovaní veterináři a řídí se biologickými potřebami druhu i pravidly nakládání s chráněnými živočichy. Nejde o zooterapii, při níž se zvířata využívají k podpoře zdraví člověka.. >> detail

příd. jméno, z řec. kolla = klih a eidos = podoba. Vztahující se ke koloidu, tedy k disperzní soustavě, v níž jsou velmi malé částice jedné látky rozptýleny v jiné látce (disperzním prostředí). Koloidní částice mají obvykle velikost asi 1–1000 nm, jsou příliš velké na pravý roztok, ale zpravidla se neusazují tak rychle jako hrubá suspenze. Od pravého roztoku se liší tím, že částice lze zachytit ultrafiltrací nebo separovat odstředěním, a od suspenze tím, že bývají dlouhodobě stabilizované například elektrostaticky či stericky. Velký měrný povrch částic vede k významné adsorpci a ovlivňuje viskozitu i reaktivitu systému. Koloidní soustavy často rozptylují světlo (Tyndallův jev) a vykazují Brownův pohyb. Užívá se v chemii, materiálových vědách, biologii a farmacii pro soly, gely, emulze, pěny či aerosoly a pro pojmy jako koloidní stabilita nebo koloidní ochrana.. >> detail

Extrapunitivní (z lat. extra mimo, punire trestat) označuje v psychologii a psychodiagnostice způsob reagování na frustraci, neúspěch nebo konflikt, při němž je vina, odpovědnost či zlost přesouvána navenek. Člověk hledá příčinu potíží v okolí, v druhých lidech nebo v systému, kritizuje je, požaduje nápravu zvenčí a může volit sankční, útočné či obviňující jednání. Termín se používá zejména v souvislosti s Rosenzweigovým obrázkovým frustračním testem, kde tvoří jednu ze tří základních orientací reakce vedle intropunitivní (zaměřené na sebe) a impunitivní (popírající nebo zlehčující vinu). V praxi se sleduje, nakolik takové odpovědi převažují a zda vedou k eskalaci konfliktů. V širším smyslu se jím popisuje také komunikační nebo výchovný styl, který preferuje trestání druhých před hledáním vlastní spoluúčasti.. >> detail

Bradyfrenie (z řec. bradys, pomalý, a phrén, mysl) je odborný termín z neurologie a psychiatrie pro patologické zpomalení myšlení a celkového kognitivního tempa. Typická je prodloužená reakční doba, pomalejší vybavování slov a informací, obtížnější přepínání mezi úkoly a menší spontánnost řeči, přičemž porozumění i logická správnost mohou zůstat zachovány. Bradyfrenie tedy neoznačuje snížení inteligence, ale sníženou rychlost zpracování. Někdy se užívá jako synonymum bradypsychie, v užším smyslu však zdůrazňuje zpomalené vybavování a obtíže s iniciací mentálních operací. Často se popisuje u Parkinsonovy nemoci a dalších parkinsonských syndromů, může však doprovázet i depresivní poruchy, demence nebo účinek tlumivých léků. V praxi se hodnotí klinickým rozhovorem a neuropsychologickými testy a odlišuje se od bradykineze, která se týká pohybu.. >> detail

Antiparsonikum (z předpony anti- proti a jména Parkinson, v praxi častěji psáno antiparkinsonikum) je léčivo užívané k léčbě Parkinsonovy nemoci a dalších parkinsonských syndromů. Účelem je zlepšit přenos signálu v dopaminergních drahách bazálních ganglií, případně snížit relativní převahu cholinergního působení, a tím zmírnit třes, svalovou rigiditu, bradykinezi a poruchy chůze. Do této skupiny se řadí zejména levodopa v kombinaci s inhibitorem periferní dekarboxylázy, agonisté dopaminových receptorů, inhibitory MAO-B a COMT, amantadin a vybraná anticholinergika. Léčba se titruje individuálně a sledují se nežádoucí účinky, například dyskineze, nauzea, ortostatická hypotenze, halucinace či poruchy spánku. Nejde o kauzální vyléčení, ale o symptomatickou terapii, která často vyžaduje dlouhodobé sledování. Pojem se uplatňuje v neurologii, klinické farmakologii a v ATC klasifikaci léčiv.. >> detail

Akreditační (příd.) označuje to, co souvisí s akreditací, tedy s úředním či odborným postupem, v němž oprávněný orgán posuzuje a formálně uznává způsobilost instituce, pracoviště nebo osoby k určité činnosti a stanovuje podmínky, za nichž ji smí vykonávat. Užívá se zejména ve školství (akreditační řízení studijního programu, akreditační komise), u zkušebních a kalibračních laboratoří, certifikačních a inspekčních orgánů (akreditační požadavky, akreditační osvědčení) i ve zdravotnictví, kde se podle akreditačních standardů hodnotí kvalita a bezpečí péče. V diplomacii se mluví o akreditačních listinách při přijetí velvyslance. Výraz se odlišuje od slova akreditovaný, které popisuje výsledek či stav po uznání. Je odvozeno od slova akreditace, jež vychází z lat. accreditare přes fr. a angl. accreditation. Stylově jde o administrativní a odborný termín.. >> detail

Akineza (též akineze, akinesie, z řec. a- bez + kinesis pohyb) je neurologický příznak, při němž člověk nedokáže nebo jen s velkou obtíží zahájit a udržet volní pohyb. Je krajním projevem poruchy hybnosti, na niž mírněji navazují bradykineze a hypokineze, tedy zpomalení a zmenšení amplitudy pohybů. Nejde o klasickou paralýzu způsobenou poruchou svalů či periferních nervů, svalová síla může být zachována, problém je v centrálním řízení motoriky, často v okruzích bazálních ganglií. Projevuje se chudostí spontánních pohybů, ztuhnutím, „zamrznutím“ při startu chůze, potížemi se vstáváním, sníženou mimikou a omezenými gesty. Typicky se vyskytuje u Parkinsonovy nemoci a dalších parkinsonských syndromů, může se objevit i po cévní mozkové příhodě, při katatonii nebo jako nežádoucí účinek antipsychotik. Léčba se řídí příčinou a zahrnuje farmakoterapii i rehabilitaci.. >> detail

Akinakes, podstatné jméno rodu mužského neživotného, je název pro krátký meč nebo dlouhou dýku užívanou v 1. tisíciletí př. n. l. v oblasti černomořských stepí (Skythové, Sarmatové) a v achaimenovské Persii. Zbraň byla obvykle oboustranně broušená, s rovnou čepelí asi 30 až 60 cm, někdy se středovým žebrem, a s pevnou záštitou. Čepel bývala železná, jílec a kování pochvy často bronzové či z drahých kovů. Nosila se v pochvě na opasku nebo na řemeni u boku a na perských reliéfech je akinakes častým atributem královy stráže a vysokých úředníků, takže sloužil i jako znak hodnosti a dar. V archeologii označuje také typologickou skupinu stepních dýk s charakteristickým tvarem jílce a zdobením. Slovo je převzato z řečtiny a patrně vychází ze staroíránského označení této zbraně. V češtině se používá hlavně v odborných textech o starověké zbroji.. >> detail

akeda (též akedah, aqedah, z heb. ʿaqedá ‚svázání‘) je označení biblického příběhu o svázání Izáka, kdy Abrahám na Boží příkaz připravuje syna k oběti, ale je na poslední chvíli zastaven a obětováno je zvíře jako náhrada (Gn 22). V judaismu představuje vzor krajní poslušnosti i důvěry a je důležitým liturgickým motivem, zvláště o svátcích Roš ha-šana a Jom kipur, kde se připomíná jako zásluha praotců. V křesťanské exegezi bývá akeda chápána typologicky jako předobraz Kristovy oběti a současně jako etická otázka vztahu víry, autority a lidského svědomí. Termín může označovat i celý okruh pozdějších rabínských a teologických výkladů, v nichž se řeší smysl zkoušky a hranice oběti. V moderní kultuře se používá i pro archetyp obětování potomků ve jménu vyššího cíle.. >> detail