U lidí označovaných jako osobnostní typ C (tj. karcinogenní osobnost) se uvádí, že údajně snáze onemocní rakovinou. Mívají méně vhodné atribuční a interpretační styly: bývají pesimističtí ve výkladu událostí, mají sklon vše si negativně vysvětlovat a často prožívají nízký pocit osobní kontroly nad vlastním životem. To souvisí se syndromem bezmocnosti a beznaděje – tzv. syndromem HH (helplessness and hopelessness) popsaným Martinem Seligmanem. Pocit, že stres nelze ovlivnit, bývá dáván do souvislosti s oslabeným fungováním imunitního systému.
Tito lidé se často snaží být společensky „v pořádku“, přijatelní a uznávaní. Často se vyhýbají konfliktům (zejména ženy), potlačovaná hostilita se pak může obracet „dovnitř“ a vést k somatizaci potíží. Usilují o spolupráci a nadměrnou přizpůsobivost, bývají pasivní, hodně se trápí, pláčou, „užírají se“ vnitřně, mívají subdeprese i deprese a bývají až přehnaně trpěliví. Chovají se málo asertivně, své potřeby a postoje prosazují jen slabě.
Mají tendenci potlačovat či popírat depresi, zlost a nepřátelství. Často se u nich objevuje generalizovaný pocit úzkosti (anxiozity), dlouhodobé vnitřní napětí, lekavost, různé obavy a přetrvávající sklíčenost. Bývají závislí a podřízení, současně velmi svědomití, Konrad Lorenz u nich hovořil o nekritické poddajnosti. Potlačují vnější projevy afektů – hněv, zloba, nepřátelství, strach i smutek – a zejména negativní emoce otevřeně nevyjadřují. Často popírají vlastní trápení a utrpení, v pozadí však mívají skryté pocity beznaděje a bezmocnosti, prožívají silná zklamání, překvapení, děsy a úleky a mohou mít dojem, že ať udělají cokoli, dopadne to špatně.