Jde o hlubší, strukturální rysy, které popisují, jak je osobnost jako celek uspořádaná a z jakých relativně stálých částí se skládá. Takové charakteristiky se obvykle nedají snadno a rychle zachytit, často vyžadují pečlivější psychologické posouzení a delší sledování v čase. Uspořádání osobnosti bývá poměrně stabilní, člověk si dlouhodobě nese typické vzorce prožívání a chování, zároveň však nejde o něco neměnného, v průběhu života se může přestavovat vlivem vývoje, učení, vztahů i biologických faktorů. Při popisu se často hodnotí například míra složitosti a diferenciace, tedy zda je osobnost spíše jednodušší a méně členěná, nebo naopak jemněji strukturovaná a komplexní. Dále se posuzuje, zda fungování odpovídá běžné normě, nebo se objevují znaky odchylky či poruchovosti, například neurotické nebo psychotické rysy, výrazná nestabilita či dlouhodobě problematické sociální chování. Součástí hodnocení bývá i míra originality, od převážně konvenčního stylu až po tvořivé, kreativní projevy, které mohou být nápadné pro okolí nebo subjektivně prožívané jako tvůrčí.