Ve staroindické filosofii jde o neosobní materiální princip přírody, který je považován za základ a podmínku vzniku všeho, co se ve světě jeví jako objekt. Popisuje se jako proměnlivá prahmota či energie, z níž se rozvíjejí jednotlivé vrstvy reality, a v tradici sámkhji se často spojuje s představou tří gun a staví se do protikladu k vědomému principu.
V jazykovědě označuje střední vývojovou etapu indoárijských jazyků, která stojí mezi starší podobou související se sanskrtem a pozdějšími novými indoárijskými jazyky. Šlo o rozmanité lidové i literární variety užívané v širokém časovém úseku starověku a raného středověku, někdy doložené v nápisech či náboženských textech, například v pálí.