V psychologii se tím rozumí teoreticky předpokládaný vnitřní „díl“ osobnosti, který může mít vlastní emoce, potřeby a typické způsoby reagování a někdy působí jako relativně samostatná jednotka. Nemusí být přímo vnímán ve vědomí, přesto se může v určitých situacích výrazně podílet na prožívání i chování člověka. Jako příklad se často uvádí motiv vnitřního dítěte, tedy dětsky zabarvená složka dospělého propojená s ranými zkušenostmi.