V dějinách výtvarného umění označení pro malířský způsob práce se světlem, kde převládá hluboký stín a jen některé prvky kompozice jsou výrazně nasvíceny. Tento princip, rozvíjený zejména v období baroka, se používá k zesílení dramatu výjevu a k modelaci prostoru.
Ve filozofickém kontextu se tímto názvem někdy označuje myšlenková orientace, která akcentuje motiv temnoty, existenciální napětí a nedůvěru k jednoduchému morálnímu dělení na jasné dobro a jasné zlo.
V esoterických a některých pohanských proudech může jít o pojem spojovaný s tzv. cestou levé ruky nebo s ideou vyvažování protikladů, například mezi božským a démonickým principem. Tento přístup bývá vykládán jako práce s oběma póly bez přesvědčení, že světlo a tma představují zásadně odlišné kategorie. V českém prostředí se s tímto označením občas dává do souvislosti skupina Hermetic Ordo E Tenebris Lux, která o sobě mluví jako o hermetickém řádu, ale v praxi nese znaky novodobé, eklektické spirituality.