Stav vnitřní vyrovnanosti a duševní pohody, kdy člověk není snadno vyveden z míry, dokáže snášet zátěž s nadhledem a přijímá věci tak, jak přicházejí. V antické etice se tím často míní ideál klidné mysli nezakalené vášnivým rozruchem.
Také označení pro ztišené, poklidné prostředí, kdy ustává ruch a vše působí tiše a klidně, například při bezvětří nebo na hladké, nerušené hladině.