Proces, při němž si člověk v kontaktu s druhými osvojuje způsoby jednání, komunikace i typické emoční reakce a postupně je přizpůsobuje pravidlům a očekáváním prostředí. Děje se to mimo jiné díky učení následky chování, kdy odměny podporují opakování žádoucího jednání a sankce jeho výskyt snižují, a také pozorováním ostatních, při němž jedinec napodobuje model, kterému důvěřuje nebo který je pro něj autoritou. U výrazných vzorů může nastat identifikace, tedy přejímání širšího stylu chování, postojů i prožívání, nejen jednotlivých dovedností. Účinek ovlivňují podmínky situace a předchozí zkušenosti, navíc se člověk učí i mimoděk, například když sleduje, jak jsou druzí za své činy oceňováni nebo kritizováni, což je zástupné posílení známé z prací A. Bandury. Během socializace se zároveň utváří sebepoznání, sebeuvědomění a sebepojetí, tedy schopnost reflektovat vlastní motivy, zájmy a možnosti, což je základ autoregulace, sebekontroly a pocitu odpovědnosti. Proměna neadekvátního sebeobrazu a způsobu vztahování se k okolí může vést k výraznější změně osobnosti. K celému procesu patří i učení sociálním rolím, rozvoj empatie a orientace v normách skupiny, které pomáhají člověku žít s pocitem, že má ve společnosti své místo a že jeho existence má hodnotu a smysl.