V učebnicích se někdy používá zjednodušené funkční členění mozku na několik na sebe „navrstvených“ systémů, které se v průběhu evoluce postupně doplňovaly. Nejhlouběji leží mozkový kmen, propojený s míchou, který automaticky udržuje základní životní procesy jako dýchání, srdeční činnost a regulaci spánku a bdění, patří sem například pons a další jádra zajišťující reflexní reakce. Nad ním se popisuje limbický systém, jenž se podílí na emocích, motivaci, učení a ukládání vzpomínek, často se uvádí hippokampus a hypotalamus jako důležité uzly těchto okruhů. Nejvíce „na povrchu“ je mozková kůra včetně čelních oblastí, která umožňuje vědomé rozhodování, plánování, práci s informacemi, abstraktní uvažování a jemnou kontrolu pohybu, spolupráci mezi polokoulemi zprostředkovává corpus callosum. Takové členění je užitečné pro výuku, ale v moderní neurovědě se bere jako orientační, protože většina funkcí vzniká v propojených sítích, které se částečně překrývají.