V první dospělosti (mecítma), přibližně od 18–20 let do asi 29 let, se člověk postupně začleňuje do pracovního života. Práce se stává jeho hlavní náplní a učí se přizpůsobovat konkrétním pracovním podmínkám. Často ho překvapí, že i kvalitní cíle a dobré nápady se v praxi prosazují pomalu a s obtížemi. Jeho sebedůvěru výrazně ovlivňují zkušenosti z komunikace s nadřízenými a s uznávanými odborníky (např. na školeních, konferencích, poradách či na úřadech). Jako vzory si vybírá zejména vzdělané, profesně a ekonomicky úspěšné lidi a také osoby s vysokou morální úrovní.
Pro toto období obvykle není typické okázale suverénní ani výrazně asertivní až agresivní vystupování. S tím, jak roste ekonomická samostatnost a přibývají profesní dovednosti, však narůstá sebedůvěra i schopnost kriticky se vymezovat vůči autoritám. Současně se rozvíjejí komunikační a sociální dovednosti potřebné pro zvládání náročných situací a konfliktů, což vytváří předpoklady pro efektivní jednání i v budoucích mezních situacích. Nečekaná úmrtí v rodině snáší často velmi těžce. Původně impulzivnější a expresivní reakce se postupně mění v adaptivnější a diplomatičtější způsob jednání, více se prosazují vlastnosti jako snaživost, vytrvalost, důslednost, spolehlivost, iniciativa, pracovitost, zdrženlivost, automonitorování a snaha o menší konfliktnost.
Jde také o biologicky příznivé období pro hledání stálého partnera a zakládání rodiny, lidové přísloví k tomu říká: „Než-li se oženíš, pošli uši mezi lidi.“ Mladé rodiny přitom často narážejí na výrazné obtíže se zajištěním přiměřeného samostatného bydlení. Tělesná výkonnost bývá na vrcholu, zatímco sociálně-profesní postavení ještě nebývá pevně ustálené. Určité vazby a závislosti na původní rodině mohou přetrvávat a výchovné zkušenosti se teprve získávají.
Dospělý člověk usiluje o větší nezávislost na prostředí a o autonomii vlastní osobnosti. Myšlení má postformální charakter: zohledňuje širší kontext, pracuje s více hledisky a řeší problémy komplexněji než dříve. Písemný projev se postupně ustaluje do osobitého, individuálního stylu. Sebeobraz a sebedůvěra se mohou vyvíjet pozitivně i negativně podle toho, nakolik se daří v profesní i osobní praxi a jak roste míra autonomie. Sebevýchova a autoregulace by se měly zaměřovat na přiměřenou asertivitu, na kvalitní sociální a altruistické postoje, na etické a estetické vztahy v partnerství, rodičovství i příbuzenstvu, na občanské a profesní aktivity a na smysluplné využívání volného času.