(lingvistika) zásada, že propojení mezi formou jazykového znaku, tedy jeho zvukovou či grafickou podobou, a významem není přirozeně dané ani nutné. Ustaluje se především dohodou v jazykovém společenství, což je vidět i na tom, že různé jazyky pojmenovávají tytéž skutečnosti jinak. Tato myšlenka patří k základům strukturálního pojetí jazyka spojeného se saussurovskou tradicí.
(obecně) charakteristika volby, pravidla nebo rozhodnutí, které vzniká z pouhého uvážení a není opřené o jednoznačné, věcně vynutitelné důvody. Často jde o nastavení zvolené pro praktičnost, zvyklost nebo z moci rozhodující autority, i když by šlo zvolit i jiné řešení.