V psychologii vývoje jde o jev, kdy je způsob uvažování dítěte silně svázán s tím, co právě dělá. Dítě pak při řešení úkolu nebo vysvětlování situace vychází hlavně z aktuální činnosti a konkrétní manipulace s věcmi, zatímco abstraktnější nebo obecnější úvahy se prosazují méně. Tento rys se typicky objevuje v ranějších fázích kognitivního vývoje a s věkem a zkušeností se postupně oslabuje.