Integrační testování (z angl. integration testing) je úroveň testování softwaru zaměřená na ověření, že jednotlivé části programu, služby nebo samostatné systémy po propojení správně spolupracují. Na rozdíl od jednotkového testování, které kontroluje jednotlivé funkce či moduly odděleně, prověřuje jejich vzájemnou komunikaci, předávání dat, rozhraní API, přístup k databázi a reakce na chyby navazujících služeb. Odhaluje například nekompatibilní datové formáty, chybné předávání parametrů, problémy s oprávněními nebo nesprávné pořadí operací. Provádí se zpravidla po otestování jednotlivých komponent a před komplexním systémovým testováním. Může probíhat postupným propojováním částí, například metodou shora dolů či zdola nahoru, nebo testováním všech částí spojených najednou. Nedostupné závislosti lze dočasně nahradit simulacemi, které však nemusejí odhalit všechny problémy skutečného propojení. Testy bývají automatizované a často se spouštějí v rámci průběžné integrace (CI). Integrační testy mohou zároveň sloužit jako regresní testy při dalších změnách programu.