V archaickém a klasickém Řecku jde o označení pro obřadní oplakávání zemřelého při pohřbu, často ve formě zpěvu či rytmizované řeči, doprovázené nápadnou, dramatickou gestikulací a veřejně projeveným zármutkem, tedy žalozpěv.
V rámci starořecké tragédie je to lyrická část, v níž sbor spolu s postavami na jevišti společně naříká a oplakává neštěstí, obvykle jako silně emotivní zpívaná výměna nebo souzvuk, často v návaznosti na zkázu či smrt hlavní postavy.