Mentální a kognitivní schopnosti nevznikají ve vzduchoprázdnu, ale opírají se o vrozené předpoklady. Tyto vlohy lze chápat jako biologicky dané anatomické a fyziologické zvláštnosti organismu, včetně fungování nervové soustavy, smyslů a regulace činnosti. Samy o sobě však neurčují výslednou úroveň výkonu jednoznačně, protože jejich rozvoj výrazně formuje prostředí, podnětnost rodiny a školy, kulturní očekávání, trénink i dlouhodobá motivace. Vztah mezi vlohami a schopnostmi je mnohovrstevnatý a neplatí jednoduché jedna vloha rovná se jedna schopnost, stejná dovednost může vyrůst z různých kombinací předpokladů a naopak jeden biologický základ může být využit pro více odlišných oblastí učení.
V psychologii se obvykle rozlišují obecné a specifické schopnosti. Obecná složka zahrnuje například usuzování, rychlost učení, práci s informacemi a řešení problémů napříč různými situacemi. Právě tuto průřezovou kapacitu popsal Charles Spearman jako generální faktor g, který chápal jako jakousi obecnou mentální energii nebo zdroj pro výkon v mnoha úlohách. Vedle něj uvažoval i specifické faktory s, tedy dílčí schopnosti užitečné hlavně v určitých typech činností, třeba v jemném rozlišování barevných odstínů, v hudebním sluchu, v prostorové představivosti nebo v technickém a pohybovém nadání. Tyto specifické profily se přitom nemusí shodovat s celkovou úrovní obecných schopností, někdo může vynikat v úzce vymezené dovednosti i při průměrném celkovém skóre a naopak.
Mezi lidmi existují rozdíly jak v tom, v čem jsou silní, tak i v míře jejich výkonu ve stejné oblasti. Na začátku moderního měření mentálních schopností stály testy Alfreda Bineta a Theodora Simona, které byly zaměřeny na odhad tzv. mentálního věku, později byly v USA upraveny do podoby známé jako Stanford-Binetova škála. Současná psychometrie navíc klade důraz na standardizaci, normy a spolehlivost měření a připomíná, že testový výsledek zachycuje výkon v daných podmínkách, nikoli celou šíři lidského myšlení.