Validita poznávací metody vyjadřuje, nakolik daný postup skutečně zachycuje vlastnost nebo jev, který má zjišťovat. Jde tedy o míru, s jakou výsledek odpovídá zamýšlenému konstruktu a není zkreslený systematickými vlivy ani náhodnými odchylkami. S validitou proto obvykle souvisí i objektivita a spolehlivost měření, přesto je rozhodující, zda metoda míří na správný cíl, protože i velmi standardizovaný postup může být málo užitečný, když v podstatě měří něco jiného. Podklady pro validitu se většinou získávají empiricky, například porovnáním výsledků s nezávislým kritériem považovaným za věrohodné nebo se zavedeným nástrojem, často ve formě zjišťování souvislosti mezi oběma výsledky. Někdy nás zajímá shoda s aktuálním stavem, jindy schopnost výstupu z metody předvídat budoucí chování či výkon s časovým odstupem. Důležitým hlediskem je také relevantnost a adekvátnost metody, tedy jak reprezentativně pokrývá znak, který má postihnout. Současně platí, že validita není neměnná vlastnost samotného testu, ale vztahuje se ke konkrétnímu účelu použití, populaci a způsobu interpretace výsledků, takže se může lišit podle situace. Nástroje, které vykazují nízkou validitu a zároveň nízkou spolehlivost, bývají v praktických oborech málo použitelné.