Adamita, m. život., příslušník náboženské sekty adamité (lat. Adamitae), která hlásala návrat k domnělé prvotní nevinnosti Adama a Evy a někdy se sama chápala jako „ráj“ na zemi. Skupiny tohoto typu jsou doloženy už v raném křesťanství a znovu se objevily v pozdním středověku, v českých zemích zejména na okraji husitského hnutí, kde byli adamité označováni také jako pikarti. K jejich praxi patřilo odmítání části církevních pravidel, důraz na společné vlastnictví a rituální či trvalá nahota, dobová polemika jim často připisovala i sexuální volnost. Dnes se slovo užívá hlavně historicky, přeneseně pak často ironicky pro člověka, který se veřejně pohybuje nahý nebo prosazuje radikální naturismus. V historickém významu se někdy píše i Adamita. Od jména Adam a přípony -ita, srov. adamitismus, adamitský.
Příklady použití ve větách
Ve středověkých pramenech je adamita líčen jako člověk, který se chtěl vrátit k čistotě před pádem.
Městská hotovost měla podle rozkazu zasáhnout proti adamitům, kteří se usadili v lesích u řeky.
Když autor románu nechal hrdinu potkat adamity u řeky, opřel se o legendy z husitské doby.
Na pláži pro naturisty by slovo adamita znělo spíš žertovně než jako přesná historická nálepka.
Označit souseda za adamitu jen proto, že se doma rád prochází bez oblečení, je přehnané.