Egoistická sebevražda je sociologický pojem označující jeden z typů sebevraždy v teorii francouzského sociologa Émila Durkheima. Souvisí s nedostatečnou sociální integrací, tedy se slabým začleněním jednotlivce do společenských skupin, vztahů a společných hodnot.
Durkheim vycházel z předpokladu, že pevné sociální vazby poskytují člověku pocit příslušnosti, smyslu a závazků vůči ostatním. Pokud jsou tyto vazby oslabeny, jednotlivec je ve větší míře odkázán sám na sebe a může postrádat oporu poskytovanou rodinou, náboženským společenstvím, komunitou nebo širší společností. Durkheim tento stav označoval jako nadměrnou individualizaci.
Ve svých analýzách zkoumal například vztah mezi sebevražedností a náboženskou příslušností, rodinným stavem nebo politickou a společenskou soudržností. Nešlo mu především o osobní sobeckost konkrétního člověka, jak by mohl naznačovat běžný význam slova egoistický, ale o sociologickou míru začlenění jednotlivce do společnosti.
Egoistická sebevražda tvoří v Durkheimově typologii protiklad altruistické sebevraždy. Zatímco egoistickou spojoval s nedostatečnou sociální integrací, altruistickou naopak s integrací nadměrnou. Další dvojici představují anomická a fatalistická sebevražda, které souvisejí s nedostatečnou, respektive nadměrnou sociální regulací.
Pojem pochází z Durkheimova díla Le Suicide z roku 1897 a představuje součást sociologické teorie sebevražednosti, nikoli samostatnou psychiatrickou diagnózu.