Jde o osoby, které se často straní společnosti, mají omezenou a málo spontánní sociální komunikaci a dávají přednost samotě. Může se u nich objevovat oslabená představivost (imaginace). Poměrně často mají intelektové postižení, zároveň však mohou mít intelekt v normě nebo i nadprůměrný a vynikat ve specifických schopnostech a dovednostech. O druhé lidi (děti i dospělé) se zpravidla málo zajímají a mohou mít projevy sociální úzkosti až fobie. Citové projevy, jako je mazlení či objímání, přijímají spíše pasivně nebo je odmítají i od rodičů a příbuzných. Někdy bývají agresivní a emočně nestálí, snadno se dostanou do afektu rozčilení a vzteku. Často se vyhýbají očnímu kontaktu, opakují stereotypní vzorce chování, mívají poruchy pozornosti a mohou být neklidní až hyperaktivní.. >> detail
Teorie, která zkoumá, jak lidé při hledání vysvětlení „proč se něco stalo“ používají subjektivní sklony a dopouštějí se typických omylů, sleduje, jak posuzují příčiny událostí (zejména sociálních) i příčiny vlastního a cizího chování a jednání.. >> detail