Nově přidaná cizí slova

Latinský farmaceutický název pro kyselinu boritou (H3BO3), slabou anorganickou kyselinu bóru. V lékopisech a na receptech se objevuje jako označení suroviny, často i v tvaru acidi borici. Vyskytuje se přirozeně v některých minerálech a v termálních vodách. Jde o bílou krystalickou látku bez výrazného zápachu, ve studené vodě málo rozpustnou, jejíž rozpustnost s teplotou roste, a vodné roztoky mají mírně kyselou reakci. V lékárenské praxi se používá převážně zevně jako mírné antiseptikum a adstringens, např. v zásypech či očních a kožních roztocích, dnes však s opatrností kvůli možnosti vstřebání a toxicity při dlouhodobém nebo plošném použití, zejména u malých dětí. V analytické chemii tvoří boritanové pufry a v průmyslu je zdrojem bóru pro borosilikátová skla, keramiku, smalty, retardéry hoření a některé insekticidní přípravky.. >> detail

Acidofyt (též acidofytní nebo acidofilní druh) je organismus, zejména vyšší rostlina, mech či lišejník, který dlouhodobě prosperuje na stanovištích s kyselou reakcí půdy nebo vody, typicky při pH asi 3,5 až 5,5. Název je složen z latinského acidus kyselý a řeckého phyton rostlina. Acidofyty se vážou na podzoly, silikátové horniny, vřesoviště a rašeliniště chudá na vápník a hořčík, kde může být vyšší rozpustnost hliníku a železa a omezená dostupnost fosforu. Mají adaptace pro příjem živin v kyselém prostředí, často využívají mykorhizu, a po vápnění nebo na zásaditých půdách obvykle ustupují. V ekologii slouží jako indikátory acidifikace, opakem jsou basifyty. V širším smyslu se termín užívá i pro jiné organismy vázané na nízké pH. Příklady zahrnují vřes, borůvku, brusinku či rašeliníky.. >> detail

Acidobazická rovnováha je stav, kdy je v tělních tekutinách nebo v určitém roztoku udržován poměr kyselin a zásad tak, aby pH zůstávalo v úzkém fyziologickém či technologickém rozmezí. V lidském organismu se týká zejména krve a extracelulární tekutiny, kde se pH obvykle drží kolem 7,35–7,45 díky pufračním systémům (hydrogenuhličitanový, fosfátový, bílkovinný), regulaci ventilace plicemi a řízení iontové bilance ledvinami. Vztah mezi pH, parciálním tlakem CO2 a koncentrací HCO3− se popisuje Hendersonovou-Hasselbalchovou rovnicí a doplňuje jej ukazatel base excess. Poruchy se označují jako acidóza nebo alkalóza a mohou být metabolické či respirační, přičemž organismus je částečně kompenzuje změnou dýchání nebo vylučování kyselin. Správná acidobazická rovnováha je zásadní pro činnost enzymů, svalů a nervů.. >> detail

Acetylen (systematicky ethyn, vzorec C2H2) je nejjednodušší alkin, tedy nenasycený uhlovodík s trojnou vazbou mezi dvěma atomy uhlíku. Za normálních podmínek jde o bezbarvý plyn, v čisté podobě téměř bez zápachu, technický acetylen může mít slabý zápach po nečistotách. Je velmi reaktivní a mimořádně hořlavý, se vzduchem a zejména s kyslíkem vytváří široké rozmezí výbušných směsí. Při práci se vyžaduje dobré větrání a ochrana proti zpětnému šlehnutí plamene. Průmyslově se vyrábí hydrolýzou karbidu vápníku nebo krakováním uhlovodíků. V tlakových lahvích se skladuje rozpuštěný v acetonu v porézní hmotě, aby se omezil samovolný rozklad. Oxyacetylenový plamen dosahuje teplot kolem 3200 °C a v organické chemii je acetylen výchozí surovinou i modelovou látkou pro adice na trojnou vazbu.. >> detail

Acetabulum (lat. acetabulum „octová miska, kalíšek“) je odborné anatomické označení pro kloubní jamku pánevní kosti (kyčelní jamku), do níž zapadá hlavice stehenní kosti a s níž vytváří kyčelní kloub. Jamka vzniká srůstem kosti kyčelní, sedací a stydké, na okraji ji prohlubuje chrupavčitý lem (labrum acetabulare) a na dně je acetabulární jamka s tukovým polštářem a vazem hlavice femuru. Tvar, sklon a hloubka acetabula se hodnotí na rentgenu či CT a jsou klíčové pro stabilitu kyčle, pro plánování endoprotézy i pro léčbu zlomenin pánve. V zoologii a parazitologii se acetabulum používá také pro přísavný orgán některých bezobratlých, zejména břišní přísavku motolic.. >> detail

Acefalie (z řec. a- bez + kephalé hlava) označuje bezhlavost, tedy úplné nebo téměř úplné chybění hlavy jako anatomické části. V medicíně jde o vzácnou a krajně závažnou vrozenou vývojovou vadu plodu, při níž se nevytvoří lebka a mozek nebo jsou přítomny jen jejich rudimenty, často při poruše uzávěru neurální trubice. Nález bývá zpravidla neslučitelný se životem a bývá zachycen prenatální diagnostikou, typicky ultrazvukem. V zoologii se termín užívá popisně pro živočichy bez zřetelné hlavy a historicky se objevoval i jako název skupiny mlžů. Přeneseně se acefalie užívá pro stav bez vedoucí autority či centrálního řízení, například o acefalních společnostech nebo institucích v období mocenského vakua. Přídavné jméno acefalní znamená bezhlavý nebo bez vůdce a celé slovo je v češtině převážně odborné.. >> detail

Acalculia (též akalkulie) je získaná neuropsychologická porucha počítání, při níž člověk po poškození mozku ztratí dříve osvojenou schopnost pracovat s čísly. Narušuje porozumění číselným symbolům, čtení a zápis číslic, odhad množství i aritmetické operace, takže selhávají i praktické výpočty například při placení. Rozlišuje se primární acalculia, vycházející z poruchy číselných reprezentací, a sekundární acalculia vznikající při afázii, poruše pozornosti nebo zrakově-prostorových funkcích. Nejčastěji se objevuje po cévní mozkové příhodě, úrazu hlavy nebo nádoru, typicky při lézi temenního laloku dominantní hemisféry, zejména v oblasti gyrus angularis. Může být součástí Gerstmannova syndromu. Na rozdíl od vývojové dyskalkulie nejde o školní obtíž, ale o náhle vzniklý deficit. Původ slova: řec. a- bez + lat. calculus počítání.. >> detail

Odborné, dnes spíše historické označení pro závislostní vzorec pití alkoholu odpovídající Jellinkovu typu gama (gamma) v typologii alkoholismu. Slovo abúzus je převzato z lat. abusus ve smyslu zneužívání či škodlivého užívání, v tomto spojení však míří k obrazu závislosti. V praxi jde o těžší formu poruchy užívání alkoholu, u níž se rozvíjí tolerance, silná baživá touha po alkoholu a po začátku pití neschopnost spolehlivě kontrolovat množství i ukončení. Pití může probíhat v opakovaných tazích, kdy jedinec přes negativní důsledky pokračuje a selhává v předsevzetí abstinovat. Pro typ gama je typický progresivní průběh se zhoršováním zdravotních a sociálních následků, časté relapsy po obdobích abstinence a výskyt abstinenčních příznaků při přerušení. Nejde o samostatnou diagnózu v ICD či DSM, ale o popisnou kategorii, s níž se lze setkat ve starší literatuře a někdy i v klinické dokumentaci.. >> detail

Abúzus (z lat. abusus, zneužití) na alkoholu je deskriptivní medicínský výraz pro škodlivé, nadměrné užívání alkoholu. V Jellinekově typologii alkoholismu označuje typ beta pití ve vysokých dávkách, často dlouhodobé a navenek „společensky“ maskované, které vede hlavně k somatickým komplikacím (např. gastritida, pankreatitida, jaterní steatóza či cirhóza, polyneuropatie, deficit vitaminů). Na rozdíl od forem se syndromem závislosti nebývá přítomna výrazná ztráta kontroly nad množstvím, nutkavé bažení, nárůst tolerance a typický abstinenční syndrom, nemocný může období abstinence zvládnout. Termín není samostatnou diagnózou v ICD či DSM a používá se především pro klinický popis nebo pro odlišení od plně rozvinuté závislosti, nejbližší je kategorie škodlivého užívání alkoholu.. >> detail

Abúzus na alkoholu typ alfa (též abúzus na alkoholu typu alfa) je označení pro škodlivé, nadměrné užívání alkoholu, které odpovídá tzv. alfa typu v klasické Jellinekově typologii alkoholismu. Převažuje psychická závislost: člověk sahá po alkoholu jako po prostředku k úlevě od stresu, úzkosti nebo smutku a s časem může růst tolerance. Na rozdíl od forem se zřetelnou ztrátou kontroly bývá pití do jisté míry plánované a okolí může dlouho vnímat postiženého jako „funkčního“, abstinenční příznaky a tělesná závislost jsou často nevýrazné. Přesto vznikají konflikty, zdravotní rizika a zhoršení psychiky a stav se může vyvíjet do těžších typů. Nejde o oficiální diagnózu v ICD nebo DSM, dnes se používá spíše orientačně vedle pojmů škodlivé užívání a porucha užívání alkoholu.. >> detail