Nově přidaná cizí slova

Latinský výraz doslova znamenající „obhájce či ochránce církve“ (advocatus = obhájce, právní zástupce, ecclesia = církev). Ve středověké latině označuje především světského ochránce a reprezentanta církevní instituce, nejčastěji biskupství nebo kláštera, který měl zajišťovat obranu a vymáhání práv, spravovat některé světské záležitosti a zastupovat církev před panovníkem a světskými soudy, protože duchovní neměli vykonávat vojenské a některé soudní úkony. Úřad mohl být placený nebo spojený s držením statků a někdy se dědil, což vedlo i ke konfliktům a zneužívání. V češtině se termín užívá hlavně v historické a kanonistické literatuře, překládá se také jako církevní vogt či patron. V přeneseném významu může označovat i veřejného obhájce církevních postojů.. >> detail

Latinský výraz dosl. „ďáblův advokát“. Původně označení pro úředníka v římskokatolickém procesu blahořečení a svatořečení (promotor fidei), který měl povinnost systematicky vyhledávat námitky proti kandidátovi na svatého, zpochybňovat svědectví, prověřovat zázraky a upozorňovat na rozpory v podkladech. Smyslem nebylo „bránit zlo“, ale zvýšit přísnost řízení a zabránit unáhlenému rozhodnutí. V současné češtině se tak nazývá člověk, jenž v diskusi záměrně zastává kritickou či menšinovou pozici, klade nepříjemné otázky a testuje odolnost argumentů, často i tehdy, když s nimi osobně nesouhlasí. Užívá se v právu, politice, vědě i managementu jako metoda kritického myšlení a prevence skupinové shody. Výraz se často objevuje ve spojení „hrát roli advocatus diaboli“ a zdůrazňuje, že kritika má být věcná a konstruktivní. Český ekvivalent: ďáblův advokát.. >> detail

Adverzativní (z lat. adversativus, obrácený proti) je odborné přídavné jméno užívané hlavně v lingvistice, logice a stylistice pro vztahy a jazykové prostředky, které vyjadřují protiklad, korekci nebo omezení vzhledem k předchozímu tvrzení. V syntaxe označuje odporovací poměr mezi větami či větnými členy, typicky v koordinaci, kdy druhá část přináší kontrastní informaci, doplnění nebo opravuje očekávání vyvolané první částí. Mluví se proto o adverzativních spojkách, částicích a dalších markerech jako ale, avšak, nicméně, jenže, zato, naopak. Adverzativní význam se uplatňuje i v argumentaci, když autor vyvažuje klady a zápory. Od koncesivního se liší tím, že nemusí naznačovat překonanou překážku, spíše staví dvě skutečnosti do opozice. V češtině se občas setkáme i s psaním adversativní, význam je však totožný. České ekvivalenty jsou odporovací, protikladový.. >> detail

Adultium (z lat. adultus „dospělý“) je odborné označení pro období dospělosti v ontogenezi člověka. Vyjadřuje etapu života po adolescenci, kdy je jedinec tělesně zralý a zpravidla také právně i ekonomicky samostatný, a před obdobím stárnutí označovaným jako senium. Termín se užívá hlavně v psychologii, pedagogice, medicíně a demografii při popisu typických vývojových úkolů a změn v rolích, například volba povolání, partnerské soužití, rodičovství, stabilizace identity, péče o zdraví a později bilancování životních cílů. V odborné periodizaci se adultium někdy dělí na rané, střední a pozdní a orientačně se klade zhruba mezi 20 a 65 let, hranice jsou však proměnlivé. V běžné češtině se častěji užívá výraz dospělost, nejde o označení obsahu „pro dospělé“. V češtině se skloňuje jako neutrum na -ium podle vzoru stadium.. >> detail

Adnátní (odborně, biologie) je přídavné jméno pro orgán nebo útvar, který je k jinému orgánu přirostlý či srostlý tak, že mezi nimi vzniká trvalé morfologické spojení souvislou styčnou plochou, často po celé nebo velké části délky. Užívá se hlavně v botanice a mykologii při popisu květů, listových útvarů a plodnic: adnátní prašníky jsou přirostlé k okvětí nebo k nitce, adnátní palisty či listeny srůstají se stonkem, adnátní lupeny houby široce nasedají na třeň. V mykologických určovacích klíčích jde o jeden z typů připojení lupenů vedle volných či sbíhavých. V anatomii se může vztahovat k tkáním pevně připojeným k podkladu. Nejde tedy o pouhý kontakt, ale o srůst, opakem jsou části volné či oddělené. Původ slova je z lat. adnatus, z ad- k, při a natus zrozený.. >> detail

Adjuvantní terapie (z lat. adjuvare, pomáhat) je doplňková léčba navazující na hlavní, zpravidla kurativní zásah, typicky po chirurgickém odstranění nádoru. Jejím cílem je eradikovat zbytkové, klinicky neprokazatelné buňky onemocnění a snížit pravděpodobnost recidivy nebo metastáz, případně prodloužit dobu do progrese a celkové přežití. V onkologii může mít podobu chemoterapie, radioterapie, hormonální, cílené či imunoterapie a volí se podle stadia, histologického typu, molekulárních markerů a celkového stavu pacienta. Často se zahajuje až po zhojení a obnově kondice, aby byla léčba bezpečně tolerována. Přínos se vždy zvažuje proti riziku nežádoucích účinků a dopadu na kvalitu života. Na rozdíl od neoadjuvantní terapie, která předchází primárnímu výkonu a často zmenšuje nádor, adjuvantní terapie následuje po něm a doplňuje jej.. >> detail

Adjuvantní (z lat. adiuvare, napomáhat) psychoterapie je doplňková psychoterapeutická intervence poskytovaná k primární léčbě, nejčastěji k farmakoterapii, biologickým postupům nebo somatické péči. Nejde o samostatnou léčbu „první volby“, ale o součást kombinovaného plánu, která má zvýšit účinnost hlavní terapie a snížit riziko relapsu. Probíhá paralelně s hlavní léčbou a je koordinována s ošetřujícím týmem, aby se předešlo protichůdným doporučením a přetížení pacienta. Zaměřuje se na stabilizaci, posílení zvládacích strategií, práci s emocemi, úpravu chování a vztahů, psychoedukaci a podporu adherence, včetně zvládání nežádoucích účinků. Může mít podpůrnou, krizovou, kognitivně behaviorální či rodinnou podobu a bývá časově omezená. Uplatňuje se u depresí, úzkostí, psychóz i u chronických tělesných onemocnění, kde psychika ovlivňuje průběh léčby.. >> detail

Laku (častěji psáno raku) je japonská keramická technika spojená s čajovým obřadem, která vznikla v Kjótu v 16. století kolem misek pro čaj a je dodnes spojována s rodem Raku. Nádoby se ručně tvarují, vypalují při relativně nízké teplotě a vyndávají z pece ještě žhavé. V tradičním japonském pojetí se nechávají rychle chladnout na vzduchu, takže vzniká porézní střep a typické černé či červené glazury. V západní variantě se žhavý výrobek často ukládá do pilin, listí nebo papíru, kde proběhne redukce kouřem, která zvýrazní prasklinky glazury a začerní neglazované části. Technika je ceněná pro nepředvídatelné efekty a jedinečnost každého kusu. V češtině se výraz používá převážně jako nesklonný přívlastkový termín ve spojeních jako laku výpal nebo laku keramika.. >> detail

Acyanoblepsie (též modroslepost, v širším smyslu tritanopie) je odborné označení poruchy barevného vidění, při níž je vnímání modré složky spektra výrazně oslabené nebo zcela chybí. Název je odvozen z řec. a- (bez), kyanos (modrý) a blepsis (vidění). Postižený člověk zaměňuje modré a modrofialové odstíny za šedé či zelenavé a může mít potíže s rozlišením modré a žluté. Vrozená forma souvisí s poruchou nebo absencí S-čípku na sítnici a bývá velmi vzácná, získaná se může objevit při onemocněních sítnice a makuly, neuropatiích zrakového nervu, po úrazech nebo při toxickém působení některých látek. Diagnostika se opírá o testy barvocitu a speciální psychofyzikální vyšetření, léčba je zaměřena na příčinu a kompenzaci obtíží. Termín se užívá zejména v oftalmologii a neurologii a popisuje typ dyschromatopsie se selektivní ztrátou modrého vjemu.. >> detail

Acinus (z lat. acinus, bobule) je v anatomii a histologii malá funkčně‑morfologická jednotka žlázy nebo plicní tkáně. U exokrinních žláz označuje kulovitý až alveolární shluk sekretorických buněk obklopujících drobné lumen, z něhož se sekret odvádí do vývodů. Od lalůčku (lobulu) se liší měřítkem: acinus je nejmenší vlastní sekreční oddíl a jeho buňky mohou být doplněny myoepiteliální vrstvou. Podle typu buněk se rozlišují serózní, mukózní a smíšené aciny a jejich stavba se hodnotí např. při pankreatitidě, sialadenitidě či u nádorů. V plicích se acinus chápe jako úsek parenchymu za terminálním bronchiolem, zahrnující respirační bronchioly, alveolární chodbičky a alveoly, tedy nejmenší část skutečně zajišťující výměnu plynů. V hepatologii se užívá pojem jaterní acinus pro zónově uspořádanou jednotku prokrvení.. >> detail