Nově přidaná cizí slova

afrikáta (též závěrově třecí souhláska, z angl. affricate, pův. z lat. ad- a fricare, třít) je obstruentní souhláska, jejíž výslovnost kombinuje dvě těsně navazující fáze: nejprve vznikne úplná závěra v mluvidlech jako u explozivy a vzápětí se závěra plynule uvolní do tření jako u frikativy. Nevkládá se mezi ně samohláska a obě složky se realizují v témže nebo velmi blízkém místě tvoření, proto se afrikáta vnímá jako jeden zvukový celek a v fonotaktice často obsazuje jedinou souhláskovou pozici. Od pouhé skupiny dvou souhlásek t+s ji odlišuje těsné časové spojení a společné místo artikulace. V češtině jsou běžné afrikáty c [t͡s] a č [t͡ʃ], v přejatých slovech také dž [d͡ʒ] a podle znělosti mohou být neznělé i znělé. V IPA se zapisují dvěma znaky spojenými obloučkem nebo ligaturou a v pravopisu mohou být vyjádřeny jedním písmenem i spřežkou.. >> detail

africus [lat., výsl. afrikus] 1. latinské přídavné jméno (m. africus, f. africa, n. africum) znamenající africký, z Afriky, patřící k Africe. Odvozeno od názvu Africa příponou -icus a v antickém kontextu se často vztahuje k severní Africe a k římské provincii Africa. V češtině se vyskytuje hlavně jako citátový latinizmus v odborných překladech a komentářích klasických autorů, v epigrafice a historické geografii a také v zoologii a botanice jako druhové epiteton, které signalizuje původ organismu nebo místo nálezu. V českém textu se zpravidla neskloňuje a ponechává se v latinském tvaru, 2. v antické meteorologii a námořní terminologii název jihozápadního až západojihozápadního větru ve Středomoří, někdy psaný s velkým počátečním písmenem jako vlastní jméno větru.. >> detail

Afektualizace (blízké pojmy emocionalizace a afektivizace, z lat. affectus „cit, rozpoložení“ + -alizace) je odborné označení pro proces, při němž se určitý jev, sdělení nebo myšlenkový obsah nabije afektem, tedy výraznou emocí, a je pak prožíván a vyhodnocován spíše podle emocionálního dopadu než podle věcných argumentů. V psychologii se mluví o afektualizaci vzpomínek, představ či vztahů, která může zvyšovat motivaci, ale také zkreslovat úsudek a podporovat impulzivní jednání. V sociologii, politologii a mediálních studiích označuje posun veřejné komunikace k apelům na strach, hněv nebo dojetí, často posilovaný obrazem, hudbou, personalizovaným příběhem či konfliktním rámováním. Afektualizace může zvyšovat mobilizaci a pozornost, zároveň však vede k polarizaci a oslabuje racionální deliberaci.. >> detail

Afáziologie je specializovaný obor neurologie a logopedie, který se zabývá afázií, tedy získanými poruchami jazykových schopností po poškození mozku. Zkoumá narušené porozumění i produkci mluvené řeči, čtení, psaní, pojmenování i pragmatické užívání jazyka, typicky po cévní mozkové příhodě, úrazu nebo nádoru. Popisuje a klasifikuje typy afázie, hledá jejich vztah k postiženým mozkovým sítím a kognitivním funkcím a vytváří nástroje pro klinické vyšetření a objektivní hodnocení změn. Důležitou část tvoří návrh a ověřování terapií v rámci neurorehabilitace, včetně tréninku komunikačních strategií a práce s rodinou, a sledování průběhu zotavování. Vědecká afáziologie využívá metody klinické lingvistiky, neuropsychologie a neurověd, například analýzu spontánní řeči, experimentální úlohy, MRI či EEG. Název vychází z řec. aphasia a přípony -logie.. >> detail

Aevus [čti é-vus] je latinské podstatné jméno (m.), užívané v citacích z klasické i středověké latiny, řidší a často básnický tvar vedle běžnějšího aevum. Označuje věk, dlouhou dobu nebo časový úsek vymezený životem člověka či „věkem světa“, někdy i stáří a obrazně věčnost, např. ve spojení in aevum „navěky“. Je příbuzné s výrazy aeon, eón a s kořenem označujícím věk a život a v češtině se s ním setkáme hlavně v překladech a odborné literatuře. V češtině se většinou ponechává v latinské podobě a může zůstat nesklonné, nebo se skloňuje jako mužský neživotný (bez aevu, o aevu), ve filozofii a teologii scholastické je aevus (častěji aevum) technický termín pro způsob trvání mezi časem a věčností, s počátkem, ale bez měření plynutím a změnou, tradičně přisuzovaný andělům a odděleným duším.. >> detail

Aeternitas (lat., „věčnost“, z adj. aeternus „věčný“), podstatné jméno rodu ženského. Označuje věčnost jako nekonečné trvání nebo jako bezčasí, tedy způsob bytí bez začátku, konce a proměny. V teologii a filosofii se používá při výkladu Boha a jeho vztahu k času a dějinám, často v opozici k časovosti světa a člověka. V běžném překladu se převádí jako věčnost, někdy s důrazem na nadčasovost a neměnnost. V klasické i středověké latině je běžné ve spojeních aeternitas mundi (věčnost světa), aeternitas animae (nesmrtelnost duše) či aeternitas poenae (věčné tresty) a v nápisech, titulech a mottách. V češtině se objevuje hlavně jako citátový latinský termín, někdy se zachovává i s latinskými pádovými tvary, v římské ikonografii Aeternitas je personifikovaná Věčnost, někdy chápaná jako božstvo, symbol trvání Říma nebo císařské moci, známý zejména z mincí.. >> detail

Aes grave (lat. těžký bronz) je numismatický termín pro nejstarší standardizované bronzové peníze a mince rané Římské republiky a některých italských obcí, vyráběné odléváním do forem. Navazuje na předmincovní bronzové platidlo (aes rude) a na odlévané tyče aes signatum, ale už má pravidelný tvar, výtvarný typ a často i hodnotové značky. Jde o velké, tlusté kusy bronzu, nejčastěji okrouhlé disky, jejichž hodnota byla původně odvozena od hmotnosti. Základní jednotkou byl as a jeho zlomky (semis, triens, quadrans aj.), na tzv. librálním standardu kolem jedné římské libry, později postupně snižované. Typická je ikonografie Janovy dvojhlavy a přídě, ale lokální ražby se liší. Aes grave předchází stříbrnému denárovému systému a je důležité pro datování nálezových celků i studium počátků římské monetární ekonomiky.. >> detail

Aeroterapie (z řec. aēr, vzduch, a therapeia, léčení) je léčebná a preventivní metoda využívající cílené působení venkovního nebo technicky upraveného vzduchu na organismus. Historicky byla spojována s otevřenou léčbou tuberkulózy v sanatoriích, dnes se uplatňuje hlavně jako režimové opatření. Nejčastěji zahrnuje pobyt a pohyb na čerstvém vzduchu, klimatické pobyty v lázeňských, horských či přímořských lokalitách a v užším medicínském smyslu i inhalaci vzduchu nebo kyslíku se sledováním ventilace plic a okysličení krve. Slouží jako doplněk standardní léčby u chronických onemocnění dýchacích cest, v rehabilitaci a rekonvalescenci. Účinek závisí na délce a intenzitě expozice, teplotě, vlhkosti a kvalitě ovzduší, proto se aeroterapie dávkuje individuálně a při alergenech, mrazu či smogu může být nevhodná.. >> detail

Aerotaxe (biologie) je druh taxe, tedy orientovaného pohybu, při němž se pohyblivá buňka nebo organismus řídí podle gradientu kyslíku, případně podle dostupnosti vzduchu v prostředí. Patří mezi chemotaxe, protože signálem je chemická látka O2, kterou receptorový systém vyhodnocuje nepřímo přes změny metabolické aktivity. Výsledkem je změna rychlosti a směru pohybu, například úpravou práce bičíků u bakterií. Rozlišuje se pozitivní aerotaxe, směřování k vyšší koncentraci kyslíku, a negativní aerotaxe, únik z příliš okysličených zón. Je důležitá pro vyhledávání optimálních podmínek u aerobů i mikroaerofilů a pro prostorové uspořádání populací v půdě, vodě nebo biofilmech. V experimentu se hodnotí třeba v mikrofluidních testech, kde vzniká stabilní kyslíkový gradient. Z řec. aeros vzduch a taxis uspořádání, přesun.. >> detail

Aeropauza (též aeropause) je termín v planetární fyzice a aeronomii označující přechodovou oblast tvořící praktickou horní hranici atmosféry tělesa. V aeropauze je plyn už tak řídký, že průměrná dráha částic mezi srážkami je srovnatelná s typickou výškou, na níž hustota klesá, a proudění přechází z tekutinového režimu na pohyb jednotlivých částic po balistických drahách. Z hlediska kosmonautiky to znamená, že aerodynamické síly a brzdění o vzduch rychle slábnou. Od této úrovně mohou atomy a molekuly snadněji unikat do prostoru a atmosféra se mísí s plazmatem slunečního větru. Poloha aeropauzy se mění se sluneční aktivitou, teplotou horní atmosféry i magnetickým polem a u Země se obvykle klade do výšek řádově stovek kilometrů. Pojem je tvořen analogicky k výrazům typu heliopauza a je blízký exobázi, s níž se někdy ztotožňuje.. >> detail