Sakum pikum je hovorové a expresivní příslovečné spojení ve významu „se vším všudy“, „úplně“, „všechno dohromady“ nebo „všeho všudy“. Jde o méně častou variantu výrazů sakumpak, sakumprásk či sakum pakum.
Výraz má původ v německém spojení mit Sack und Pack, doslova „s pytlem a balíkem“, které označuje odchod nebo přesun se všemi věcmi, a přeneseně tedy „se vším všudy“. V češtině se původní podoba postupně zvukově a expresivně obměňovala a vznikla řada rýmujících se variant. Podoba sakum pikum je doložena také v nářečním prostředí českého a polského Slezska.
Spojení dnes působí převážně lidově, žertovně nebo expresivně. Významově se vztahuje buď k úplnosti určitého souboru či majetku, nebo k celkovému součtu něčeho bez dalšího rozlišování jednotlivých částí.. >> detail
Disacharidy jsou sacharidy tvořené dvěma monosacharidovými jednotkami spojenými glykosidickou vazbou. Patří mezi oligosacharidy a podle typu vazby a zapojených monosacharidů mají různé chemické i biologické vlastnosti. Mezi běžné disacharidy patří sacharóza, laktóza, maltóza a trehalóza.
Při vzniku disacharidu se dvě monosacharidové jednotky propojí prostřednictvím glykosidické vazby. Obráceným procesem je hydrolýza, při níž se tato vazba za přítomnosti vody štěpí a vznikají příslušné monosacharidy. V organismech probíhá štěpení obvykle za účasti specifických enzymů.
Podle uspořádání glykosidické vazby se disacharidy rozdělují mimo jiné na redukující a neredukující. Redukující disacharidy mají zachovaný volný anomerní uhlík, zatímco u neredukujících jsou do vazby zapojeny anomerní uhlíky obou monosacharidových jednotek. Typickým neredukujícím disacharidem je sacharóza.
Disacharidy mají význam jako zdroj energie i jako součást potravy. Jejich vlastnosti závisejí na tom, z jakých monosacharidů jsou složeny a jakým způsobem jsou tyto jednotky navzájem propojeny.. >> detail
Imobilizér je elektronické nebo elektromechanické zabezpečovací zařízení vozidla, jehož účelem je zabránit neoprávněnému nastartování nebo uvedení vozidla do pohybu. Na rozdíl od autoalarmu nemusí na pokus o odcizení upozorňovat zvukovým či světelným signálem, ale přímo znemožňuje provoz vozidla.
U běžného elektronického imobilizéru se při pokusu o nastartování ověřuje oprávnění uživatele. U systémů s klasickým klíčem bývá v klíči zabudován transpondér nesoucí identifikační kód. Vozidlo tento kód načte a porovná s uloženými údaji; teprve po úspěšném ověření řídicí jednotka umožní spuštění motoru. Modernější systémy mohou používat bezklíčové ovladače nebo digitální klíče v mobilních zařízeních.
Podle konstrukce může imobilizér blokovat například elektronické řízení motoru, zapalování, přívod paliva nebo jinou část nezbytnou pro provoz vozidla. Současné systémy jsou zpravidla integrovány přímo do elektronické architektury automobilu a jejich funkce je propojena s řídicími jednotkami vozidla.
V technických předpisech je imobilizér vymezen jako zařízení určené k zabránění běžnému odjetí vozidla vlastní silou bez oprávnění. Pro konstrukci a schvalování těchto zařízení existují mezinárodní technické požadavky, například předpis OSN č. 162.. >> detail
Oikofilie je vztah založený na náklonnosti k vlastnímu domovu, místu, kde člověk žije, jeho okolí, místnímu společenství a kulturnímu prostředí. Slovo vychází z řeckých výrazů oikos – dům, domov či domácnost – a philia – náklonnost, přátelství nebo láska. Doslovně je tedy možné jeho význam vystihnout jako „lásku k domovu“.
Pojem získal výraznější filozofický význam v díle britského filozofa Rogera Scrutona. Oikofilii chápal jako přirozenou náklonnost k místu a společenství, které člověk považuje za své, a spojoval ji také s pocitem odpovědnosti za jejich zachování. Domov přitom neznamená pouze vlastní obydlí, ale může zahrnovat sousedství, obec, krajinu, kulturní prostředí, tradice a instituce, k nimž člověk pociťuje příslušnost.
Scruton tento princip uplatňoval mimo jiné ve své environmentální filozofii. Péče o životní prostředí podle tohoto pojetí může vyrůstat z konkrétního vztahu lidí k místům, která znají a považují za svůj domov. Oikofilie je tak spojována s místní odpovědností, péčí o krajinu, zachováváním prostředí a ochotou předávat hodnotné části společného domova dalším generacím.
Oikofilie nemusí znamenat odmítání cizího prostředí nebo jiných kultur. Označuje především pozitivní vazbu k vlastnímu domovu a pocit sounáležitosti s určitým místem. V politické a kulturní filozofii bývá pojem stavěn do protikladu k oikofobii, kterou Scruton používal pro odmítavý či znevažující vztah k vlastní kultuře, tradicím a institucím.. >> detail
Gargoilismus, také gargoylismus, je historické a dnes již nevhodné označení používané zejména pro těžkou formu mukopolysacharidózy typu I (MPS I), známou jako syndrom Hurlerové. Jde o vzácné dědičné lysozomální střádavé onemocnění způsobené nedostatkem enzymu alfa-L-iduronidázy. V důsledku toho se v organismu hromadí některé glykosaminoglykany, především dermatansulfát a heparansulfát, což postupně poškozuje různé tkáně a orgány.
Onemocnění může postihovat kostru a klouby, oči, srdce, dýchací systém, játra, slezinu i nervovou soustavu. U těžké formy se příznaky obvykle začínají projevovat již v raném dětství a postupně se rozvíjejí charakteristické změny tělesné stavby a hrubší rysy obličeje. MPS I má však různě závažné formy a v současnosti se chápe spíše jako kontinuum od těžké po mírnější formu než jako několik zcela oddělených nemocí.
Označení vzniklo z anglického gargoylism, odvozeného od slova gargoyle – chrlič. Termín byl zaveden roku 1936 podle tehdejšího přirovnání vzhledu některých pacientů k architektonickým chrličům. Později se od něj začalo ustupovat, protože je nepřesný a může působit silně pejorativně a znevažujícím způsobem. V moderní medicíně se proto používají označení mukopolysacharidóza typu I, MPS I nebo syndrom Hurlerové.
Ve starší literatuře mohl být výraz gargoilismus používán i šířeji pro charakteristický soubor tělesných znaků vyskytujících se u některých mukopolysacharidóz. Dnes má proto význam především jako historický medicínský termín.. >> detail
V judu jde o žákovskou hodnost, která vyjadřuje úroveň osvojení technik a celkovou sportovní vyspělost judisty, typicky ještě před dosažením mistrovských stupňů dan.. >> detail
Hanlivé označení pro cynické chování připomínající hyenu, kdy člověk nerespektuje památku zemřelých a snaží se něco získat z cizí tragédie, často i ve formě laciné senzace, přičemž mu chybí empatie a základní ohledy.. >> detail
Tmářství je hanlivé označení pro postoje, názory nebo jednání, které brání šíření poznání, vzdělanosti, kritického myšlení či vědeckého poznání a udržují lidi v nevědomosti, předsudcích nebo nekritickém přijímání autorit. Významově se blíží pojmům obskurantismus a zpátečnictví.
Podstatou tmářství nemusí být pouhé zastávání tradičních nebo konzervativních názorů. Výraz obvykle předpokládá aktivní odmítání poznatků, potlačování svobodného zkoumání, znesnadňování přístupu k informacím nebo prosazování tvrzení odporujících dostupnému poznání. Může se vztahovat k náboženskému, politickému, společenskému i vědeckému prostředí.
Slovo vychází z obrazného protikladu tmy a světla, v němž tma představuje nevědomost a světlo poznání či osvětu. Podobnou metaforu obsahuje také mezinárodní pojem obskurantismus, jehož významem je odpor proti šíření a rozvoji poznání.
Tmářství je výraz silně hodnotící a často polemický. Jeho použití proto nemusí být neutrálním popisem určitého názoru, ale může současně vyjadřovat negativní hodnocení osoby, skupiny nebo myšlenkového směru. Odvozenými slovy jsou tmář, označující člověka spojovaného s tmářstvím, a přídavné jméno tmářský.. >> detail
Cinefil je člověk s výrazným a dlouhodobým zájmem o film a kinematografii. Nejde pouze o diváka, který rád sleduje filmy, ale zpravidla o člověka, který se o film zajímá hlouběji, sleduje tvorbu různých režisérů, období a národních kinematografií, orientuje se ve filmové historii a věnuje pozornost také stylu, formě a širším souvislostem filmových děl.
S cinefilem souvisí pojem cinefilie, tedy intenzivní vztah k filmu a filmové kultuře. Cinefilie může zahrnovat soustavné sledování filmů, studium jejich historie, četbu filmové kritiky, návštěvy festivalů, filmových klubů či archivních projekcí a zájem o méně známou nebo historickou tvorbu.
Výraz pochází z francouzského cinéphile a výrazně se spojil zejména s francouzskou filmovou kulturou 50. a 60. let 20. století. Významnou roli tehdy hrálo prostředí časopisu Cahiers du cinéma, z něhož vzešla řada kritiků a pozdějších režisérů francouzské nové vlny. Cinefilie se však postupně proměňovala spolu s technologiemi umožňujícími sledování filmů mimo kina a dnes zahrnuje i filmovou kulturu spojenou s domácím videem, digitálními nosiči a internetem.
Od slova cinefil jsou odvozena například přídavná jména cinefilský a cinefilní.. >> detail