osobní postoj k nemoci (závadě či poruše) - význam slova
osobní postoj k nemoci (závadě či poruše)
Vztah člověka k vlastní nemoci, závadě či poruše může mít různé podoby:
- Normální: realistický a přiměřený skutečnému zdravotnímu stavu.
- Bagatelizující: až přehnaně optimistický (někdy „hrdinský“), člověk se snaží potíže, bolest a utrpení potlačit silou vůle.
- Repudiační: nemoc popírá a snaží se ji skrývat (disimulace).
- Hypochondrický (nozofobní): nadměrný strach z nemoci či poruchy a zveličování její závažnosti.
- Nozofilní až účelový: člověk se „vyžívá“ v roli nemocného a ve výhodách, které mu přináší.
Tyto postoje se mohou projevovat agravací (zveličováním obtíží) i simulací (předstíráním). Často se s nimi setkáváme například u některých školních dětí, kterým vyhovuje, když kvůli potížím nemusí do školy.
Každý postoj má zároveň složku racionální (co si člověk o stavu myslí), emoční (co prožívá) a konativní/behaviorální (jak podle toho jedná).
Současný výskyt dvou a více onemocnění u jednoho jedince se označuje jako komorbidita, respektive multimorbidita. Ve vyšším věku je častá a může souviset s poruchami nálady, subdepresemi a depresemi.
Některá onemocnění jsou rekurentní, tedy opakující se/návratná (např. depresivní epizody).