Nově přidaná cizí slova

Aerifikace (z řeč. aḗr, vzduch, a z lat. facere, činit) je cílené provzdušňování, tedy přivádění vzduchu nebo čistého kyslíku do kapaliny, suspenze či pórovitého materiálu tak, aby se zvýšila koncentrace rozpuštěného O2 a vznikly aerobní podmínky. Používá se hlavně ve vodním hospodářství a biotechnologiích, např. v aktivačních nádržích čistíren odpadních vod, při úpravě pitné vody, v akvakultuře nebo při fermentacích, kde podporuje činnost aerobních mikroorganismů, nitrifikaci a oxidaci redukovaných sloučenin, současně může odstraňovat CO2, sirovodík a pachy odvětráním. Provádí se například jemnobublinnými difuzory, povrchovými aerátory nebo intenzivním mícháním. V pedologii se termín užívá i pro zlepšení výměny plynů v půdě. Blízké výrazy jsou aerace, provzdušnění a okysličování.. >> detail

Aengus [éngus] je irské mužské vlastní jméno a zároveň jméno významné postavy irské mytologie, uváděné též jako Óengus, Aengus Óg nebo Aengus mac Óg. Přízvisko Óg znamená „mladý“ a vystihuje jeho roli božstva mládí, lásky, krásy a básnického vnuknutí v okruhu Tuatha Dé Danann. Podle tradice je Aengus synem Dagdy a bohyně Boann a jeho sídlo se klade do Brú na Bóinne (Newgrange), kde je spojován se sny, hudbou a proměnami. V pověsti Aisling Óenguso se mu ve snu zjeví Caer Ibormeith a následné hledání vyústí v proměnu v labuť. Etymologie se vykládá ze staroirského óen „jediný“ a gus „síla, energie“. V češtině se jméno používá hlavně v keltských studiích a v překladech mýtů, objevuje se i v názvech moderních literárních a hudebních děl, okrajově také jako křestní jméno, příbuzné formě Angus, a obvykle se skloňuje podle vzoru pán.. >> detail

adultus (lat., vysl. [adultus]) původně příčestí slovesa adolesco „dospívat“, významově dospělý, dorostlý, zralý, vyspělý. V češtině se s ním setkáme hlavně v odborné latině, v biologii, zoologii a entomologii, kde označuje jedince po ukončení juvenilního či larválního vývoje, zpravidla pohlavně zralého, tedy dospělce (např. stadium adultum, jedinci adulti). Termín stojí často v opozici k označením juvenilis, larva nebo nympha. V medicíně a psychologii může sloužit jako latinské pojmenování dospělého pacienta nebo období dospělosti na rozdíl od pediatrického věku. Nejčastěji se ponechává v původních rodových tvarech adultus, adulta, adultum a v českém textu bývá psán jako cizí, často kurzívou. Počeštěné adjektivum adultní je v současné češtině mnohem častější, kdežto adultus zůstává spíše citátovým výrazem.. >> detail

Adultomorfní přídavné jméno, z lat. adultus dospělý a řec. morphē tvar, podoba, označuje jev, popis nebo útvar nesoucí rysy dospělosti, případně podobný dospělému jedinci. V psychologii a pedagogice se užívá pro adultomorfní výklad dítěte, kdy jsou dětské potřeby, úmysly či schopnosti posuzovány měřítky dospělých a dítěti se připisuje zralost, kterou ještě nemá, například při očekávání racionální sebekontroly nebo dospělých důvodů pro chování. Termín se objevuje i v sociálních vědách při kritice adultocentrismu, tedy nadřazení perspektivy dospělých. V kulturních studiích může označovat stylizaci dítěte do dospělých rolí, například v módě nebo médiích. V biologii a vývojové morfologii se vztahuje na raná stádia nebo znaky, které už předčasně připomínají dospělou formu. Protikladem bývá pedomorfní.. >> detail

Adordinace (z lat. ad „k“ a ordinare „řadit“) je lingvistický termín pro souřadné, vedle sebe postavené spojení dvou nebo více jazykových jednotek, nejčastěji větných členů nebo vět, které mají v syntaktické stavbě stejnou platnost a netvoří vztah řídícího a závislého členu. V české tradici se užívá jako méně běžné, často strukturálně zaměřené označení koordinace a stojí v protikladu k subordinaci. V odborných mluvnicích může označovat i obecnou souřadnost bez ohledu na to, zda je vyjádřena spojkou. V analýze souvětí patří k parataxi a může vyjadřovat sčítání, výběr, odpor i stupňování. Adordinace se signalizuje spojkami (a, i, nebo, ale), intonací a interpunkcí nebo prostým juxtapozicí bez spojky. Ve slovotvorbě se mluví o adordinaci také u souřadných složenin, kde obě složky rovnocenně určují celek, např. česko-slovenský nebo modro-zelený.. >> detail

adocilita (ž.) odborný výraz pro míru učenlivosti a vycvičitelnosti, tedy ochotu i schopnost jedince přijímat vedení, učit se z instrukcí a rychle si osvojovat nové dovednosti nebo pravidla chování. V psychologii a pedagogice popisuje, jak snadno se člověk nechá učit, jak reaguje na zpětnou vazbu, zda umí měnit strategie a přenášet naučené do nových situací. V etologii a chovu zvířat označuje přístupnost k výcviku a spolupráci s člověkem, často v souvislosti s temperamentem a motivací. Nejde o pouhou poslušnost, protože zahrnuje i pozornost, zvídavost a odolnost vůči frustraci. V praxi se posuzuje například rychlostí učení, mírou odporu a stabilitou chování při rušivých podnětech. V běžné češtině se zpravidla nahrazuje výrazy učenlivost, tvárnost nebo cvičitelnost. Etymologicky z lat. ad- + docilis, schopný se učit.. >> detail

Zytofobie je vzácně uváděná specifická fobie (úzkostná porucha), při níž člověk prožívá výrazný, dlouhodobý a nepřiměřený strach vyvolaný pivem nebo situacemi, kde je pivo přítomné. Spouštěčem může být pohled na sklenici, vůně, pěna, zvuk čepování, návštěva hospody či představa požití. Typické jsou tělesné příznaky úzkosti (bušení srdce, třes, nevolnost), pocit ztráty kontroly a vyhýbavé chování, které omezuje společenské fungování. Nejde o racionální rozhodnutí nepít ani o obecný strach z alkoholu, ale o fobickou reakci, často navázanou na negativní zkušenost nebo naučené asociace. Termín není samostatnou diagnostickou jednotkou a v praxi se obvykle hodnotí v rámci specifické fobie, případně v souvislosti s traumatem či závislostí v okolí. Léčí se hlavně kognitivně‑behaviorální terapií a postupnou expozicí, někdy i farmakologicky. Předpona zyto‑ je z řeckého zythos, pivo, a přípona ‑fobie z řec. phobos, strach.. >> detail

Zúžené vědomí je odborný termín z psychologie a psychiatrie pro změněný stav vědomí, v němž je člověk bdělý, ale jeho vnímání a pozornost mají zmenšený rozsah. Prožívání se soustřeďuje na několik málo podnětů nebo na jediný cíl, zatímco jiné informace z okolí se přehlížejí, nejsou správně vyhodnoceny nebo se do paměti neuloží. V klinické praxi se řadí mezi kvalitativní poruchy vědomí a může být provázeno tunelovým viděním, zúžením myšlení, zhoršenou orientací v čase a situaci, sníženou sebekontrolou a sklonem k automatickému jednání. Odlišuje se od běžné soustředěnosti tím, že je méně volně ovladatelné a může být spojené s částečnou amnézií. V češtině se užívá i spojení zúžení vědomí, v angličtině se překládá jako constricted consciousness. Vzniká při extrémním stresu, únavě, intoxikaci, po úrazech, v hypnóze, u disociativních či epileptických stavů. Nejde o bezvědomí, ale o omezení obsahu vědomí.. >> detail

Biostratigrafie je obor stratigrafie a paleontologie, který dělí a koreluje vrstvy hornin podle výskytu fosilií a jejich společenstev. Název vychází z předpony bio- ve významu životní a z termínu stratigrafie. Základní jednotkou je biozóna vymezená typickým taxonem nebo souborem taxonů, často pomocí prvního a posledního výskytu v profilu. Metody biostratigrafie umožňují relativní datování sedimentárních sekvencí, regionální i globální korelaci mezi vrty a odkryvy a zpřesnění chronostratigrafického členění, zejména tam, kde se litologie rychle mění. V praxi se často využívají mikrofosilie, například foraminifery, konodonti nebo pyl, protože jsou hojné a rychle evolučně reagují. Uplatňuje se při geologickém mapování, v průzkumu ložisek uhlovodíků i při rekonstrukci vývoje paleoprostředí a paleoklimatu. Výsledky mohou být ovlivněny redepozicí, ekologickou závislostí fosilií na prostředí a rozdílnou zachovalostí.. >> detail

Biospeleologie (též speleobiologie) je vědní obor na pomezí biologie, ekologie a speleologie, který zkoumá organismy žijící v jeskyních a dalších podzemních prostředích, například v krasových dutinách, puklinách, půdních a říčních hypogeálních systémech. Sleduje druhové složení, potravní sítě a toky energie v prostředí s trvalou tmou, stabilní teplotou a omezeným přísunem živin, popisuje adaptace troglobiontů a stygobiontů, jako je redukce očí, ztráta pigmentu či změny metabolismu, a studuje jejich evoluční původ pomocí genetických a fylogenetických metod. Důležitou součástí je mikrobiální biospeleologie, která se věnuje biofilmům a chemolitotrofním procesům. Poznatky se využívají při ochraně krasu, hodnocení dopadů turistiky a těžby i při monitoringu kvality podzemních vod.. >> detail