Nově přidaná cizí slova

Biomarker (též biologický marker) je měřitelný ukazatel probíhajících biologických procesů v organismu, patofyziologického stavu nebo odpovědi na léčbu či jiný zásah. Může jím být molekula v krvi nebo tkáni (např. protein, metabolit), genetická či epigenetická změna, buněčný znak, fyziologický parametr nebo obrazový nález. V klinické praxi a výzkumu se používá k včasné detekci onemocnění, k odhadu rizika a prognózy, k volbě cílené terapie a k monitorování účinnosti i bezpečnosti léčby. Podle účelu se rozlišují biomarkery diagnostické, prognostické, prediktivní a farmakodynamické a jejich interpretace vyžaduje standardizované měření a klinický kontext. Biomarker je indikátor, nikoli nutně příčina, a jen některé jsou natolik validované, aby mohly sloužit jako zástupný cílový ukazatel klinického výsledku. Přejato z angličtiny (bio- + marker).. >> detail

Zoonymum (též zoonym, z řec. zōion zvíře a onyma jméno) je jazykovědný, především onomastický termín pro pojmenování vztahující se ke zvířeti. V užším smyslu označuje vlastní jméno konkrétního zvířete, typicky domácího nebo chovaného člověkem, které umožňuje jedince jednoznačně rozlišit v běžné řeči, v chovatelských registrech, sportu či v uměleckém textu (Azor, Sněhurka, Pegasus). Zoonymum se může tvořit z apelativ, osobních jmen i místních názvů, často má podobu zdrobněliny či přezdívky a nese motivaci podle vzhledu, povahy, původu nebo očekávané role. Není totožné s latinským vědeckým názvem druhu ani s pouhým identifikačním číslem. V některých pracích se termín rozšiřuje i na obecné názvy zvířat jako lexikální skupinu. Souhrn a výzkum zoonym se nazývá zoonymie.. >> detail

Zoonekrofilie (z řec. zōon zvíře, nekrós mrtvý, -filie náklonnost) je označení pro parafilní sexuální zájem nebo jednání, při němž se erotická přitažlivost či fantazie vztahují k mrtvým tělům zvířat nebo k jejich částem. V odborném kontextu se chápe jako specifická kombinace zoofilie a nekrofilie a odlišuje se jak od zoofilie zaměřené na živá zvířata, tak od nekrofilie vůči lidským mrtvolám. Termín se používá zejména v sexologii, forenzní psychiatrii a kriminalistice při popisu motivu, posouzení rizik a plánování intervence, například u případů týrání zvířat, porušení hygienických pravidel nebo obav z přenosu infekcí. V běžné češtině je výraz velmi vzácný, někdy se uvádí i v podobě zoonecrophilia, a má silně tabuizovaný, převážně popisný odborný význam.. >> detail

Podstatné jméno rodu mužského neživotného. Žert je záměrně humorný výrok, narážka, gesto nebo situace, která využívá nadsázku, paradox, slovní hru či ironii a má vyvolat smích nebo odlehčit napjatou situaci. V komunikaci slouží také jako sociální strategie, pomáhá navázat kontakt, projevit blízkost nebo bezpečně kritizovat, protože mluvčí naznačuje odstup od doslovného významu. Úspěch žertu závisí na společném kontextu a na tom, zda je adresát ochoten jej přijmout, jinak může působit jako výsměch či urážka. V ustálených spojeních dělat si z někoho žert, brát něco na žert, říci něco žertem. Blízká synonyma jsou vtip, legrace a šprým, zdrobněle žertík. Přeneseně se užívá i v upozornění To není žádný žert, tedy nejde o banální věc. Slovo je starší přejímka z němčiny (Scherz), dříve i šert.. >> detail

Podstatné jméno rodu ženského označující trvalejší sklon nebo opakovaný způsob projevu nespokojenosti, výčitek či reptání, často spojený s pocitem křivdy, nedocenění nebo nespravedlnosti. Žehravost může být krátkodobou náladou, ale i stabilním komunikačním a osobnostním rysem, který se obrací vůči lidem, institucím nebo „poměrům“. Projevuje se mrzutým, uštěpačným či zahořklým komentováním událostí, vracením se k minulým „nedostatkům“, zdůrazňováním toho, co se nedaří, a hledáním viníka místo návrhů na změnu. V publicistice i v literatuře se užívá také pro tiché, potlačované výčitky, které se ozvou jen narážkou. Na rozdíl od věcné kritiky bývá méně konstruktivní, emočně zabarvená a pro okolí únavná, protože narušuje spolupráci, snižuje motivaci a zvyšuje napětí ve vztazích. Odvozeno od slovesa žehrat (stěžovat si, vyčítat).. >> detail

Žalář (knižní, historizující výraz, nikoli právní termín) je místo určené k věznění, nejčastěji jednotlivá cela či temnice v hradě, klášteře nebo městském vězení, kde byl člověk držen ve vazbě nebo vykonával trest, obvykle v tvrdých a nedůstojných podmínkách. Oproti neutrálním výrazům vězení či věznice zdůrazňuje tmu, vlhko, stísněnost, řetězy a svévoli moci a v současné češtině se užívá hlavně ve stylizovaných textech, dějepisném popisu a publicistice, např. ve spojení uvrhnout do žaláře, skončit v žaláři nebo v obrazu „žalář národů“, přeneseně jakákoli situace či prostředí, které člověka dlouhodobě izoluje, kontroluje a bere mu pocit svobody a důstojnosti, např. totalitní režim, domácí vězení nebo závislost. Slovo je staročeské, odvozené od základu žal ve smyslu strast a přípony -ář, tedy doslova „místo žalu“.. >> detail

ž. (z řec. bios život a nomos zákon, pravidlo) biologická disciplína popisující způsob života organismů nebo populací v jejich přirozených podmínkách a hledající zákonitosti, které jej určují. Obvykle se vztahuje ke konkrétnímu druhu a jeho adaptacím na prostředí. Zahrnuje údaje o vývoji, rozmnožování a délce života, potravních nárocích, aktivitě a chování, sezónní dynamice, využívání prostoru, migracích a úkrytech i o vztazích k jiným organismům a k abiotickým faktorům prostředí. Opírá se hlavně o terénní pozorování a je důležitá pro ochranu přírody i pro aplikace v zemědělství, lesnictví a epidemiologii, například při studiu bionomie přenašečů nemocí. V české terminologii se užívá zejména v zoologii a entomologii a významově se blíží ekologii, někdy jako její starší nebo užší označení. V angličtině se často používá podoba bionomics.. >> detail

Biomorfismus (z řec. bios „život“ a morphé „tvar“) je pojem z dějin umění pro směr či výrazový princip, který v malbě, sochařství, designu a někdy i architektuře pracuje s organickými, měkce zaoblenými, často amébovitými formami inspirovanými lidským tělem, rostlinami nebo mikroskopickými strukturami. Tvary jsou zpravidla stylizované až abstraktní a mají vyvolat dojem růstu, pohybu a proměnlivosti živé hmoty. Nejde o věrnou imitaci konkrétního organismu, spíše o přenesení jeho rytmu, měkkosti a „živosti“ do kompozice. Biomorfismus se výrazně uplatnil v meziválečné abstrakci a surrealismu (např. u Arpa, Miróa či Moorea) a obvykle se vymezuje proti racionalistické geometrické abstrakci. V širším užití se mluví o biomorfním designu, když předměty působí přirozeně a ergonomicky.. >> detail

Bioimpedance (též bioelektrická impedance) je elektrická impedance živých tkání, tedy míra toho, jak biologický materiál brání průchodu velmi slabého střídavého proudu, obvykle vyjádřená v ohmech. Je to komplexní veličina zahrnující rezistanci (vodivost tělních tekutin) i reaktanci danou kapacitním chováním buněčných membrán, někdy se hodnotí i fázový úhel. Bioimpedance závisí hlavně na množství vody a iontů a na frekvenci signálu, proto se liší mezi svalem, tukem a krví a mění se při dehydrataci, otoku či zánětu. V praxi se měří elektrodami na kůži a z výsledků se pomocí modelů odhaduje tělesné složení (celková tělesná voda, beztuková a tuková hmota) nebo se sleduje stav pacientů například při dialýze. Výsledek je nepřímý a vyžaduje standardizované podmínky.. >> detail

Agnostický (z řec. a- „ne“ + gnósis „poznání“) označuje postoj v náboženské filozofii a teorii poznání, který tvrdí, že existenci Boha, božstev nebo povahu poslední skutečnosti nelze s jistotou poznat, popř. že pro takové poznání nemáme dostatek ověřitelných důkazů, a proto je rozumné zdržet se kategorických soudů. Agnostický člověk tak může náboženské otázky ponechávat otevřené, na rozdíl od teisty (přitakává) i ateisty (odmítá), a důraz klade na meze lidského poznání a na metodickou zdrženlivost. V češtině se užívá i ve spojeních agnostický skeptik, agnostický teismus nebo agnostické stanovisko, přeneseně znamená nezávislý na konkrétní škole, technologii, platformě či značce, např. technologicky agnostický nástroj použitelný v různých prostředích.. >> detail