Nově přidaná cizí slova

Zytofobie je vzácně uváděná specifická fobie (úzkostná porucha), při níž člověk prožívá výrazný, dlouhodobý a nepřiměřený strach vyvolaný pivem nebo situacemi, kde je pivo přítomné. Spouštěčem může být pohled na sklenici, vůně, pěna, zvuk čepování, návštěva hospody či představa požití. Typické jsou tělesné příznaky úzkosti (bušení srdce, třes, nevolnost), pocit ztráty kontroly a vyhýbavé chování, které omezuje společenské fungování. Nejde o racionální rozhodnutí nepít ani o obecný strach z alkoholu, ale o fobickou reakci, často navázanou na negativní zkušenost nebo naučené asociace. Termín není samostatnou diagnostickou jednotkou a v praxi se obvykle hodnotí v rámci specifické fobie, případně v souvislosti s traumatem či závislostí v okolí. Léčí se hlavně kognitivně‑behaviorální terapií a postupnou expozicí, někdy i farmakologicky. Předpona zyto‑ je z řeckého zythos, pivo, a přípona ‑fobie z řec. phobos, strach.. >> detail

Zúžené vědomí je odborný termín z psychologie a psychiatrie pro změněný stav vědomí, v němž je člověk bdělý, ale jeho vnímání a pozornost mají zmenšený rozsah. Prožívání se soustřeďuje na několik málo podnětů nebo na jediný cíl, zatímco jiné informace z okolí se přehlížejí, nejsou správně vyhodnoceny nebo se do paměti neuloží. V klinické praxi se řadí mezi kvalitativní poruchy vědomí a může být provázeno tunelovým viděním, zúžením myšlení, zhoršenou orientací v čase a situaci, sníženou sebekontrolou a sklonem k automatickému jednání. Odlišuje se od běžné soustředěnosti tím, že je méně volně ovladatelné a může být spojené s částečnou amnézií. V češtině se užívá i spojení zúžení vědomí, v angličtině se překládá jako constricted consciousness. Vzniká při extrémním stresu, únavě, intoxikaci, po úrazech, v hypnóze, u disociativních či epileptických stavů. Nejde o bezvědomí, ale o omezení obsahu vědomí.. >> detail

Biostratigrafie je obor stratigrafie a paleontologie, který dělí a koreluje vrstvy hornin podle výskytu fosilií a jejich společenstev. Název vychází z předpony bio- ve významu životní a z termínu stratigrafie. Základní jednotkou je biozóna vymezená typickým taxonem nebo souborem taxonů, často pomocí prvního a posledního výskytu v profilu. Metody biostratigrafie umožňují relativní datování sedimentárních sekvencí, regionální i globální korelaci mezi vrty a odkryvy a zpřesnění chronostratigrafického členění, zejména tam, kde se litologie rychle mění. V praxi se často využívají mikrofosilie, například foraminifery, konodonti nebo pyl, protože jsou hojné a rychle evolučně reagují. Uplatňuje se při geologickém mapování, v průzkumu ložisek uhlovodíků i při rekonstrukci vývoje paleoprostředí a paleoklimatu. Výsledky mohou být ovlivněny redepozicí, ekologickou závislostí fosilií na prostředí a rozdílnou zachovalostí.. >> detail

Biospeleologie (též speleobiologie) je vědní obor na pomezí biologie, ekologie a speleologie, který zkoumá organismy žijící v jeskyních a dalších podzemních prostředích, například v krasových dutinách, puklinách, půdních a říčních hypogeálních systémech. Sleduje druhové složení, potravní sítě a toky energie v prostředí s trvalou tmou, stabilní teplotou a omezeným přísunem živin, popisuje adaptace troglobiontů a stygobiontů, jako je redukce očí, ztráta pigmentu či změny metabolismu, a studuje jejich evoluční původ pomocí genetických a fylogenetických metod. Důležitou součástí je mikrobiální biospeleologie, která se věnuje biofilmům a chemolitotrofním procesům. Poznatky se využívají při ochraně krasu, hodnocení dopadů turistiky a těžby i při monitoringu kvality podzemních vod.. >> detail

Biokoridor je krajinně ekologický prvek, nejčastěji pásové nebo liniové území s převahou přírodě blízké vegetace či vodních stanovišť, které prostorově propojuje biocentra a další hodnotné části krajiny. Umožňuje migraci živočichů, šíření rostlin a dlouhodobou genetickou výměnu mezi populacemi, takže omezuje negativní důsledky fragmentace krajiny způsobené zástavbou, intenzivním hospodařením nebo dopravní infrastrukturou. V České republice se pojem používá zejména v rámci územního systému ekologické stability (ÚSES), kde se biokoridory vymezují v lokální, regionální i nadregionální úrovni a promítají se do územních plánů. Nejde pouze o „zelený pás“ pro estetiku či rekreaci, ale o funkční spojení, které musí mít vhodnou šířku, kontinuitu a způsob péče (např. extenzivní seč, omezení bariér).. >> detail

Biokonjugace (z angl. bioconjugation) je řízené kovalentní spojování biomolekul s jinými molekulami nebo materiály, prováděné chemicky či enzymaticky za podmínek, které neničí biologickou funkci. Nejčastěji se připojuje barvivo, radioizotop, léčivo, polymer, lipid, oligonukleotid nebo povrchová kotva k proteinu, protilátce či nukleové kyselině, čímž vzniká biokonjugát využitelný v diagnostice, zobrazování, cíleném podání léčiv, vývoji biosenzorů a funkčních biomateriálů. Důraz je na selektivitu a často i místospecifičnost vazby, kontrolu stechiometrie a stabilitu v biologickém prostředí. Patří sem reakce aminů s NHS estery, thiolů s maleimidy, oxidovaných sacharidů s hydrazidy i bioortogonální klik reakce azid–alkyn. V toxikologii se termín někdy vztahuje také k enzymatickým konjugačním reakcím fáze II zvyšujícím rozpustnost cizorodých látek.. >> detail

Biokoncentrace je proces, při němž se chemická látka hromadí v těle organismu přímo z okolního prostředí, typicky z vody, přes žábry, kůži nebo povrchové struktury, aniž by hlavním zdrojem byla potrava. Míra se vyjadřuje biokoncentračním faktorem BCF, tedy poměrem koncentrace látky v organismu a ve vodě při ustáleném stavu nebo po standardizované expozici. Ovlivňuje ji zejména lipofilita a perzistence látky, obsah tuků a schopnost metabolismu v organismu i teplota a složení prostředí. Vysoké hodnoty BCF jsou typické pro některé pesticidy či PCB a zvyšují ekologická i zdravotní rizika. Biokoncentrace je užší pojem než bioakumulace, která zahrnuje i příjem z potravy, a od biomagnifikace se liší tím, že nepopisuje růst koncentrací mezi trofickými úrovněmi.. >> detail

biokomunikace ž. (z řec. bios život a lat. communicatio sdílení) odborný termín pro soubor procesů, jimiž živé organismy, jejich orgány nebo buňky vytvářejí, přenášejí a vyhodnocují signály nesoucí informaci. Týká se komunikace mezi jedinci téhož druhu i mezi druhy a zahrnuje i komunikaci uvnitř těla, zejména buněčnou signalizaci, hormonální regulaci a nervové přenosy. Signály mohou mít podobu zvuků, vizuálních vzorů, pohybů, doteku, elektrických impulzů nebo chemických látek, například feromonů. Důležitá je i interpretace příjemcem, tedy to, jak signál v daném kontextu mění chování nebo fyziologii. Biokomunikace se zkoumá v etologii, ekologii, neurobiologii, mikrobiologii a biosemiotice a hodnotí se v ní kódování a dekódování, spolehlivost, rušení prostředím a evoluční funkce, třeba při páření, varování, obraně či spolupráci.. >> detail

Biokatalyzátor je katalyzátor biologického původu, nejčastěji enzym, ribozym nebo živá či izolovaná buněčná soustava, která urychluje konkrétní chemickou reakci tím, že snižuje aktivační energii a stabilizuje přechodný stav, přičemž se po reakci regeneruje a není spotřebována stechiometricky. V organismu zajišťuje řízený průběh metabolismu, v biotechnologiích se využívá k syntéze léčiv, potravinářských a jemných chemikálií, k fermentacím i k biotransformacím a biodegradaci. Typická je vysoká selektivita, často i enantioselektivita, a práce za mírných podmínek, ale také citlivost na teplotu, pH a inhibitory a někdy potřeba kofaktorů. V praxi může být biokatalyzátor imobilizován na nosiči nebo upraven proteinovým inženýrstvím, aby lépe snášel procesní podmínky a umožnil opakované použití. Slovo je tvořeno z předpony bio- a výrazu katalyzátor.. >> detail

Binace (z lat. binatio, od bini „po dvou“) je v římskokatolickém kanonickém právu a liturgické praxi druhé slavení mše svaté týmž knězem v jednom kalendářním dni. Základní norma předpokládá, že kněz celebruje nejvýše jednu mši denně, protože každé slavení má být plnohodnotné a není chápáno jako mechanické opakování. Binace je proto výjimka, kterou může povolit diecézní biskup či jiná příslušná autorita, zejména o nedělích a svátcích, při nedostatku kněží nebo když je třeba zajistit bohoslužby ve více farnostech či kostelích. Běžné jsou výrazy binační mše a binační povolení a řeší se i otázka mšních úmyslů a časového rozvrhu celebranta, přeneseně odborné označení pro dvojí provedení téhož úkonu.. >> detail