Nově přidaná cizí slova

À la carte [a la kart] je francouzský gastronomický termín označující způsob stravování, kdy si host vybírá jednotlivé pokrmy z jídelního lístku a platí je po položkách, na rozdíl od pevně sestaveného menu či denní nabídky. Doslova znamená „podle karty“, kde carte je jídelní lístek. V restauracích bývá à la carte spojeno s širším výběrem, individuální úpravou objednávky a obsluhou u stolu, často i s vyšší cenou za porci. V češtině se užívá jako nesklonné přídavné jméno nebo příslovečné určení: à la carte menu, à la carte restaurace, oběd à la carte. Přeneseně se výraz používá pro jakýkoli systém „na míru“, kdy si zákazník sestaví výslednou nabídku z volitelných položek a neplatí jednotný balíček. V praxi se někdy píše i a la carte bez diakritiky a v sazbě může být zvýrazněno kurzívou.. >> detail

Abortus spontaneus (lat., dosl. spontánní potrat) je samovolné ukončení těhotenství před dosažením životaschopnosti plodu, v české praxi obvykle do 22+0 týdne nebo při hmotnosti plodu pod 500 g, bez úmyslného vyvolání. V dokumentaci se užívá jako diagnóza a odlišuje se od abortus arteficialis. Podle průběhu se popisuje například abortus imminens, incompletus, completus či missed abortion, opakované ztráty se označují jako abortus habitualis. Nejčastější příčinou jsou chromozomální vady embrya, dále infekce, anatomické anomálie dělohy, endokrinní poruchy, trombofilie nebo expozice toxickým látkám. Projevuje se krvácením a křečovitými bolestmi. Diagnóza se opírá o klinický obraz, ultrazvuk a dynamiku hCG. Postup může být vyčkávací, medikamentózní nebo chirurgický, často se zvažuje i anti-D profylaxe u RhD negativních žen.. >> detail

Latinský termín (abortus = potrat, incipiens = začínající) užívaný v gynekologii a porodnictví pro počínající spontánní potrat, tedy časné stadium samovolného ukončování těhotenství, obvykle v první polovině gravidity, kdy již probíhají děložní kontrakce a dochází k postupnému zkracování a otevírání děložního hrdla. Projevuje se nejčastěji vaginálním krvácením a bolestmi v podbřišku, někdy i vyklenováním nebo odtokem plodových obalů. Na rozdíl od abortus imminens, kde je cervix uzavřen, bývá u abortus incipiens šance na udržení gravidity malá a stav se hodnotí jako neodvratný potrat. Postup zahrnuje klinické vyšetření, ultrazvuk k posouzení vitality a množství tkáně v dutině děložní a podle nálezu vyčkávání nebo evakuaci, včetně podání anti-D u Rh negativních žen. V dokumentaci se obvykle uvádí jako latinské diagnostické označení a neoznačuje umělé přerušení těhotenství.. >> detail

abortus arteficialis (častěji psáno abortus artificialis) je latinský lékařský termín pro uměle vyvolaný potrat, tedy záměrné ukončení těhotenství vyvolané lidským zásahem. V češtině se užívá hlavně ve zdravotnické dokumentaci, v odborných článcích a v klasifikacích diagnóz, kde se vymezuje vůči spontánnímu potratu (abortus spontaneus). V běžném jazyce se zpravidla nahrazuje výrazy umělé přerušení těhotenství, indukovaný potrat nebo interrupce. Může označovat ukončení na žádost ženy v zákonné lhůtě i výkon ze zdravotních indikací, například při ohrožení života či zdraví těhotné nebo při závažných vývojových vadách plodu. Většina výkonů se provádí v prvním trimestru, pozdější ukončení těhotenství podléhá přísnějším indikacím a postupům. Provádí se farmakologicky (například mifepriston s misoprostolem) nebo chirurgicky, nejčastěji vakuovou aspirací, případně dilatací a evakuací.. >> detail

Abortivum (podst. jméno, stř., z lat. abortivus, potratový) je látka nebo jiný prostředek určený k vyvolání umělého potratu, tedy ukončení již vzniklého těhotenství před dosažením životaschopnosti plodu. V moderní medicíně se termín vztahuje hlavně na farmaka používaná k medikamentózní interrupci, která buď zablokují účinek progesteronu a naruší pokračování gravidity, nebo vyvolají kontrakce dělohy a vypuzení těhotenských tkání, typicky antiprogestiny a prostaglandiny. V širším, často historickém užití se může vztahovat i na rostlinné směsi či mechanické zásahy, jejichž účinnost byla nejistá a rizika vysoká. Abortivum se významově odlišuje od antikoncepce včetně nouzové, která těhotenství předchází. Užívání abortiv je právně a eticky regulované a vyžaduje odborný dohled. V publicistice se někdy mluví o abortivu i obrazně jako o zásahu, který předčasně ukončí vývoj určitého procesu.. >> detail

Aborální (z lat. ab „od“ + os, oris „ústa“) je odborný anatomický a zoologický termín vyjadřující polohu nebo směr na těle organismu, který je situován na straně opačné vůči ústnímu otvoru, tedy „protiústně“, nebo se od úst vzdaluje. Uplatňuje se zejména u radiálně souměrných živočichů a u vývojových stadií, kde nelze spolehlivě určit hřbet a břicho. U žahavců označuje aborální konec obvykle pól s přisedacím terčem, u medúz vrchol zvonu, u ostnokožců je aborální povrch ten, který je obrácen od úst (např. horní strana hvězdice). Často se mluví o aborálním pólu blastuly či o aborální straně těla. V mnoha popisech se vymezuje také orálně-aborální osa, podle níž se orientují orgány a směry růstu. Protikladem je orální. Slovo se užívá převážně v biologii, medicíně jen zřídka.. >> detail

aboralis (lat.) je směrové přídavné jméno anatomické latiny (aboralis, -e) ve významu „od úst, směrem od orálního konce“ nebo „ležící na straně vzdálené od ústního otvoru“. Uplatňuje se v popisu orientace struktur a dějů podél trávicí trubice a tělní osy, tedy v ose ústa–anus, například pro šíření peristaltiky, posun potravy či určení, která část orgánu leží více distálně. V humánní fyziologii se s ním lze setkat i při popisu reflexů a vedení vzruchu v enterickém nervovém systému. V zoologii a embryologii označuje aborální pól a aborální povrch žahavců nebo zárodku, tedy oblast opačnou k ústům či k místu jejich založení. Je protikladem termínu oralis a často stojí v ustálených víceslovných názvech (polus aboralis, pars aboralis). V českých textech se setkáme i s překladem aborální nebo s dvojicí oradní–aboradní. Původ je z ab „od“ a os, oris „ústa“.. >> detail

Abnormita (z lat. abnormis, odchýlený od pravidla) je stav, vlastnost nebo jev, který se v určitém kontextu významně odchyluje od stanovené normy, obvyklého průběhu nebo statistického průměru. Pojem se užívá v medicíně a biologii pro strukturální či funkční odchylky organismu, například vývojovou vadu nebo patologický nález, v psychologii a psychiatrii pro neobvyklé projevy chování či prožívání a v technických oborech pro nepravidelnost v systému nebo procesu. Abnormita může být vrozená i získaná a její dopad se pohybuje od neškodné varianty až po příznak poruchy vyžadující zásah. Sama o sobě není hotová diagnóza ani jednoznačný hodnotící soud, protože záleží na tom, jak je norma vymezena, jakým postupem se odchylka měří a jaké jsou důsledky pro fungování člověka nebo systému. Významově se může překrývat se slovy anomálie, deviace, abnormalita či nenormálnost.. >> detail

Abionyma (sg. abionymum, z řec. a- ve významu ne, bios život a onoma jméno) jsou v onomastice vlastní jména označující neživé objekty, látky nebo děje. Zahrnují především názvy neživé přírody a kosmických těles, například toponyma, hydronyma, oronyma či astronyma, často i jména pohoří, ostrovů, řek, moří nebo meteorologických jevů. Mívají podobu jednoslovnou i víceslovnou a vznikají jak z domácích apelativ, tak přejímáním a adaptací cizích názvů. Slouží k jednoznačné identifikaci jednotlivin, proto se zkoumá jejich původ, motivace, pravopis, výslovnost i skloňování v běžných textech a na mapách. Protikladem jsou bionyma vztahující se k živým organismům. V češtině se termín užívá hlavně v množném čísle, jednotné číslo je spíše odborné. Hranice mezi abionymy a chrematonymy není jednotná: chrematonyma se často vyčleňují pro názvy lidských výtvorů a institucí.. >> detail

Přídavné jméno (z lat. aberrare, odchylovat se, bloudit) označující jev, stav nebo vlastnost, které se nápadně odchylují od běžné normy, očekávaného průběhu či statisticky typických hodnot. Užívá se zejména v medicíně, biologii a genetice pro patologické nebo atypické změny (aberantní vývoj, buněčné dělení, chromozomová přestavba), pro neobvyklé anatomické uložení (aberantní tepna, nerv) i pro odchylky signálů nebo markerů, v psychologii a sociologii pro vybočující chování, ve statistice pro odlehlá měření a v optice pro paprsky či zobrazení zatížené aberací. Výraz mívá převážně popisný odborný tón a hodnotí odchylku vzhledem k zvolenému referenčnímu standardu, někdy s implikací poruchy či chyby měření, nikoli nutně jako morálně zavrženíhodnou. V publicistice je méně častý a působí jako terminologická alternativa k slovům abnormální či anomální. Blízká slova: anomální, atypický, deviující.. >> detail