u - výpis slov 31 - 40

Označení pro něco, co je natolik rozšířené a časté, že se s tím lze setkat téměř na každém místě a v různých podmínkách, takže to působí jako všudypřítomné. Původ výrazu se spojuje s lat. ubique, tedy „všude“.. >> detail

Označení pro jev nebo objekt, který je běžně přítomný téměř všude a napříč různými prostředími, není omezený na jedno místo. V odborné biologii se takto často popisují například geny či bílkoviny zjišťované ve většině tkání.. >> detail

Označení pro něco všudypřítomného, co se vyskytuje na mnoha místech zároveň nebo je rozšířené téměř všude, například když se určitý jev či organismus objevuje napříč různými prostředími.. >> detail

Historicky: osoba pověřená rozhodováním sporů ve starém českém právu.. >> detail

Universal Character Set je celosvětově standardizovaná znaková sada v mezinárodní normě ISO, která popisuje repertoár znaků a jejich přiřazení ke kódovým bodům. Je navržena tak, aby pokrývala široké spektrum písem i symbolů a byla dlouhodobě sladěná s Unicode, takže odpovídající znaky mají shodné kódy a lze je snadno používat napříč různými platformami.. >> detail

Podle americké lingvistky Rebeky L. Oxfordové (1990) lze strategie učení rozčlenit do šesti základních skupin: kognitivní, metakognitivní, paměťové, kompenzační, sociální a afektivní. Toto členění je možné mírně rozšířit: k metakognitivním postupům přiřadit také automanažerskou rovinu a k afektivní oblasti doplnit ještě strategii volní. Kognitivní strategie představují způsoby, jak člověk aktivně pracuje s informacemi – například je promýšlí, analyzuje a skládá do celků (syntéza), vyvozuje závěry dedukcí i indukcí, zobecňuje, třídí a kategorizuje, vytváří si vlastní termíny a pojmové konstrukty a učivo průběžně shrnuje či sumarizuje. Metakognitivní a automanažerská strategie se vztahují k „řízení“ vlastního učení. Patří sem rozpoznání osobního učebního stylu a individuálních potřeb, rozdělení učebních cílů na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, cílené plánování učení i odpočinku, prevence únavy a vyčerpání včetně plánování relaxace, účelné shromažďování a organizování studijních materiálů, smysluplné využívání literatury a internetu, průběžné monitorování vlastních slabých míst a jejich korigování, sebehodnocení, sebeodměňování a celková evaluace průběhu a výsledků. Paměťové strategie využívají prostředky, které usnadňují ukládání a vybavování poznatků: asociace, mnemotechniky, opakování bezprostředně po naučení, časté opakování až do přeučení, práci s akronymy, rýmy, vizuálními představami, zapojením pohybu a tvorbu pojmových map. Kompenzační strategie pomáhají překlenovat mezery ve znalostech nebo v komunikaci. Zahrnují kompetentní odhadování významu z kontextu, epické formulování (tj. rozvitější vyjadřování), používání synonym a opisů místo chybějícího výrazu, vytváření neologismů, odbočování k vedlejším, ale souvisejícím tématům, a také využívání gest a promyšlených pauz během komunikace. Afektivní a volní strategie se týkají práce s emocemi i se sebekontrolou. Jde o schopnost uvědomovat si vlastní nálady a pocity, rozpoznat zvýšenou psychickou tenzi, trému či úzkost, vyrovnávat se s riziky, udržet pozornost, jednat rozhodně, usilovně, vytrvale a asertivně, udržovat přiměřenou motivaci, aktivně se povzbuzovat, volit vhodné autosugesce a posilovat (optimalizovat) sebedůvěru. Sociální strategie zahrnují učení prostřednictvím kontaktů a spolupráce – například vyhledávání styku s uznávanými odborníky a experty, dovednost požádat pedagoga o objasnění nejasností v průběhu komunikace, umět si říci o pomoc, hodnocení nebo klasifikaci, zkoumat a respektovat kulturní i společenské normy, spolupracovat s vrstevníky či kolegy a společně se připravovat na zkoušky apod. Žáci a studenti by měli být vedeni k tomu, aby zkoušeli různé kognitivní styly a způsoby učení a postupně si vybírali ty, které jim nejlépe vyhovují. Ve škole je zároveň potřeba tyto postupy pravidelně, systematicky rozvíjet a zdokonalovat, aby se učící nakonec s adekvátní sebedůvěrou ujali samostatné zodpovědnosti (responsibility) za vlastní učení a byli méně závislí na vnějším vyučování.. >> detail

sdělování zaměřené na prosazení konkrétního osobního, klamavého a manipulativního cíle, často spočívá v tom, že se informace vytrhují z původních souvislostí a vkládají do odlišných, neodpovídajících významových kontextů. >> detail

Didaktický princip, při němž se výuka k témuž tématu opakovaně vrací v delším časovém horizontu, ale pokaždé na náročnější a lépe promyšlené úrovni. V dalších cyklech se původní učivo zpřesňuje, rozšiřuje o nové souvislosti a ukotvuje se v hlubším porozumění, protože žák už má více předchozích zkušeností a dokáže s poznatky pracovat samostatněji. Tento způsob uspořádání kurikula je typicky spojován s Brunerem a využívá postupné „stavění“ na dříve osvojeném základu.. >> detail

Označuje to, co není dáno dědičně ani vrozenými sklony, reflexy či instinktem, ale vzniká díky zkušenosti a kontaktu s prostředím. Nejde pouze o školní osvojování vědomostí, patří sem i utváření dovedností a návyků v každodenním životě, například rozvoj komunikace a postupné přijímání pravidel soužití. Může probíhat intencionálně, tedy záměrně a cílevědomě, ale také funkcionálně, kdy se člověk něco naučí mimo svůj úmysl, nenápadně a bez plného uvědomění. V psychologii se tento proces často popisuje jako relativně trvalá změna v chování nebo poznání vyvolaná zkušeností, která souvisí i s neuroplasticitou.. >> detail

Viz pojem sociální komunikace a interakce.. >> detail