Lékařský termín pro laryngitidu, tedy zánětlivé onemocnění hrtanu (lat. larynx). Obvykle se projevuje chrapotem, bolestí nebo škrábáním v krku a dráždivým kašlem, často v návaznosti na infekci horních cest dýchacích nebo po hlasovém přetížení. Může mít například akutní katarální podobu se zřetelným zarudnutím a otokem sliznice, někdy se popisuje i forma s tvorbou povlaků připomínajících blánu. V latině jde o podstatné jméno ženského rodu se skloňováním podle genitivu -itidis.. >> detail
(z řec.) předpona užívaná jako první část složených slov, která vyjadřují vztah k hrtanu, vychází z řec. slova λάρυγξ = hrdlo, hrtan (neolatinsky larynx, gen. laryngos) a spojuje se s druhou částí, jejímž předmětem je hrtan.. >> detail
Laryngocentéza, lékařský punkční výkon, při němž se hrtan cíleně propichuje jehlou nebo kanylou, často kvůli odsátí obsahu či k dočasnému zajištění průchodnosti dýchacích cest. Termín je odvozen z řečtiny, mimo jiné ze slova larynx.. >> detail
Z řec. larynx a lat. fissura. V otorinolaryngologii jde o chirurgické rozštěpení a otevření hrtanu, které vytvoří přímý přístup do jeho dutiny, například k ošetření hlasivek nebo k odstranění překážky v dýchacích cestách.. >> detail
Laryngologie je lékařský obor zaměřený na hrtan a přilehlé struktury, zejména na hlasivky, jejich funkci při dýchání a tvorbě hlasu a na vyšetřování i léčbu chorob v této oblasti. Pojmenování vychází z řeckých základů larynx a logos a v klinické praxi bývá součástí širší otorinolaryngologie.. >> detail
Přídavné jméno užívané hlavně v anatomii a klinické medicíně, odvozené od výrazů larynx a pharynx. Popisuje jevy, struktury nebo obtíže související s oblastí přechodu hltanu a hrtanu, tedy s laryngofaryngem.. >> detail
