l - výpis slov 961 - 970

(z lat. zákl.) 1. kniž. volné, málo svázané názory a chování, mravní uvolněnost, nevázanost, 2. círk. křesťanský směr namířený proti kalvinismu, který popírá závaznost mravních norem. >> detail

možnost volit podle vlastní vůle, schopnost samostatně a bez vnějšího nátlaku rozhodovat mezi různými možnostmi. >> detail

svobodné veto, námitka, kterou již není třeba zdůvodňovat . >> detail

Latinské spojení libitum est vyjadřuje, že se něco děje podle osobní chuti nebo přání, tedy jak to komu vyhovuje. Obrat ad libitum znamená, že je možné postup či provedení ponechat na vlastní volbě, často ve smyslu nepovinně nebo volně, například v hudbě.. >> detail

smyslnost, touha, žádostivost, pohlavní pud . >> detail

Silná potřeba poznávat a rozšiřovat vědění, zvlášť skrze racionální uvažování, studium a vědecké zkoumání. V dějinách filosofie se tento sklon popisuje jednou jako hnací síla objevů a vzdělanosti, jindy jako přehnaná zvědavost, kdy člověk hromadí poznatky spíš z vnitřního nutkání než z praktické potřeby.. >> detail

hypotéza Leopolda Szondiho (1893–1986), podle níž se na výběru partnera podílejí i nevědomé, geneticky podmíněné vlivy. >> detail

Hovorově, expresivně: oblíbenec, miláček, slovo německého původu.. >> detail

Liboňka je historický novotvar označující loutnu, tedy strunný drnkací hudební nástroj. Slovo navrhl na počátku 18. století český kněz a jazykový reformátor Jan František Josef Ryvola jako domácí náhradu za výraz loutna. Označení se objevilo v jeho díle Slovář český, vydaném roku 1716. Toto dílo představovalo pokus o jazykový purismus, tedy nahrazování slov cizího původu nově vytvořenými českými výrazy. Podoba liboňka, doložená také jako líboňka, svým základem připomíná přídavné jméno libý a odkazuje k příjemnému zvuku hudebního nástroje. Slovo se v češtině neujalo a zůstalo historickou jazykovou zajímavostí. V současné češtině se pro tento hudební nástroj používá ustálené označení loutna.. >> detail

Liboňka je historický novotvar označující loutnu, tedy strunný drnkací hudební nástroj. Slovo navrhl na počátku 18. století český kněz a jazykový reformátor Jan František Josef Ryvola jako domácí náhradu za výraz loutna. Označení se objevilo v jeho díle Slovář český, vydaném roku 1716. Toto dílo představovalo pokus o jazykový purismus, tedy nahrazování slov cizího původu nově vytvořenými českými výrazy. Podoba liboňka, doložená také jako líboňka, svým základem připomíná přídavné jméno libý a odkazuje k příjemnému zvuku hudebního nástroje. Slovo se v češtině neujalo a zůstalo historickou jazykovou zajímavostí. V současné češtině se pro tento hudební nástroj používá ustálené označení loutna.. >> detail