Míra toho, čím se daná věc nebo jev liší od ostatních, tedy její vlastní rozpoznatelné rysy a jedinečný charakter, který ji činí typicky „svou“.;Ve statistice a medicíně označuje schopnost testu či kritéria správně označit jako negativní případy, u nichž se sledovaný stav nevyskytuje, takže metoda málo „falešně poplašně“ potvrzuje nemoc.. >> detail
Zahrnuje široké spektrum vlivů, které formují život a chování lidí v rámci určitého společenství: působení jazyka, národnostního ukotvení, módních trendů, morálních představ, úrovně vědy a umění, typu státního zřízení i ideologie, dále hustoty obyvatelstva, rasových zvláštností, ekonomických poměrů, zvyků, tabu, forem zábavy, duchovních a kulturních tradic, historického vědomí, právního uspořádání i charakteru kulturního společenství vytvářeného národy a sociálními vrstvami. Důležitou roli hrají také sociální podmínky a prostorové (geografické) okolnosti, v nichž lidé žijí.
Kulturu lze chápat jako sdílené „kolektivní programování mysli“, které odlišuje příslušníky jedné skupiny či kategorie od jiné (Hofstede, 1999). Nejde přitom o něco, co by se přenášelo geneticky, předává se především učením, výchovou a socializací.
Materiálně‑technický rozvoj moderní civilizace sice zvyšuje množství požitků a komfortu, současně však může vést i k růstu celkové zchoulostivělosti člověka (astenizaci). Ukazuje se to i na vlivu hustoty osídlení: větší koncentrace lidí obvykle posiluje konkurenci, nutí k častějším kontaktům mezi jednotlivci i skupinami a může působit jako stimul kulturního vývoje. Přelidnění (zejména v městském prostředí) má ale i výrazné nevýhody – bývá spojeno s chudobou, nárůstem psychosociálních a zdravotních obtíží, vyšší mírou narkomanie a také se zvýšenou sebevražedností.
V podmínkách současné globalizace je nezbytné, aby lidé rozvíjeli nejen kompetence vycházející z vlastního národního prostředí, ale i odpovídající interkulturní komunikační kompetence – tedy dovednosti a osobnostní rysy (v chování i prožívání), které umožňují přiměřeně komunikovat a fungovat ve vícekulturním kontextu. Bez takové přípravy hrozí interkulturní šoky, protože člověk vstupuje nepřipraven do kontaktu s odlišnými kulturami, jejichž příslušníci mohou mít jiné jazyky, symboly, artefakty a komunikační etiketu, odlišné kognitivní, volní a emoční struktury psychiky i specifické hodnoty. Lišit se mohou také konvence, komplimenty, projevy zdvořilosti, rituály a ceremoniály, právní a morální pravidla, zdravotní a hygienické normy, náboženské předpisy, vzorce chování a prožívání i samotné způsoby hodnocení reality.
Vzájemné působení sociálních, individuálně psychologických, biologických a dalších vlivů je u každého člověka jedinečné, a proto je každý jedinec neopakovatelný. Chceme‑li osobnost skutečně poznat, nestačí shromáždit pouze biologické a somatické údaje o aktuálním funkčním stavu organismu, potřebujeme také informace kulturní, historické, psychosociální, spirituální, vývojové a anamnestické.. >> detail
Analytická laboratorní metoda, jejíž pojmenování se odvozuje mimo jiné od l. spectrum a řeckých kořenů vztahujících se ke světlu. Sleduje, jak se změní intenzita elektromagnetického záření po průchodu vzorkem nebo po jeho pohlcení při zvolené vlnové délce, případně v určitém spektrálním rozsahu. Z hodnot propustnosti nebo absorbance se pak obvykle vypočítává koncentrace rozpuštěných látek, často s oporou v Beerově-Lambertově zákonu, a měření lze využít i k rozlišení sloučenin podle jejich absorpčního spektra.. >> detail
