v - výpis slov 1161 - 1170

Neurovývojová porucha, při níž je oslabená schopnost správně naplánovat, uspořádat a provést naučené, účelné pohyby. Dítě pak od raného věku působí výrazně neobratně, mívá potíže s koordinací a osvojováním jemných i hrubých motorických dovedností, aniž by šlo hlavně o svalovou slabost. Vznik se dává do souvislosti s časným postižením oblastí temenního laloku, typicky v průběhu nitroděložního vývoje nebo v souvislosti s porodem. V české vývojové neurologii je tento obraz popisován jako svébytná semiologická jednotka a může se objevit i jako jeden z projevů DMO, tedy dětské mozkové obrny.. >> detail

Dočasné období zvýšené zátěže a nejistoty, které vzniká při běžných, očekávaných a poměrně dobře předvídatelných přechodech mezi životními etapami. Objevuje se tehdy, když se člověk musí rychle přizpůsobit nové roli nebo změněným podmínkám, například při osamostatňování, vstupu do rodičovství nebo při zásadní proměně pracovního a rodinného uspořádání. Na rozdíl od krizí vyvolaných náhlým traumatem mívá normativní charakter a často odeznívá po zvládnutí vývojových úkolů, někdy i s posunem k větší zralosti.. >> detail

Pro podrobnější vysvětlení se odkazuje na heslo „vývoj jedince“.. >> detail

Jedna ze základních disciplín psychologie zaměřená na zákonitosti duševního vývoje člověka. Zkoumá, jak se jedinec mění v průběhu celého života, a sleduje vznik, proměny i útlum (evoluci i involuci) psychických procesů, stavů a osobnostních vlastností ve všech etapách – od početí až do smrti. Označuje se také jako ontogenetická psychologie.. >> detail

Pro další vysvětlení a podrobnosti se odkažte na heslo „Ontogenetické stadium dospělosti“.. >> detail

Označení se používá jako odkaz na ontogenetické stadium latence, tedy vývojovou fázi, v níž dochází k dočasnému útlumu některých pudových projevů a pozornost se více přesouvá k učení, osvojování pravidel a sociálním vztahům.. >> detail

Fáze vznikající, tedy první (časné) dospělosti (mecítma), se obvykle vymezuje přibližně od 18.–20. roku života a trvá zhruba do 29.–30 let. Dominantní životní náplní je v tomto období pracovní činnost. Mladý dospělý si postupně osvojuje pracovní režim, učí se fungovat v konkrétních organizačních podmínkách a často zjišťuje, že i dobré záměry a smysluplné cíle se do praxe prosazují obtížněji, než očekával. Na utváření sebedůvěry má výrazný dopad způsob jednání a komunikace s nadřízenými i s uznávanými odborníky v oboru. Typicky k tomu dochází při školeních a konferencích, na poradách, při jednáních na úřadech apod. Mladý dospělý si často bere za vzor vzdělané osoby, které jsou profesně a ekonomicky úspěšné, a zároveň si váží lidí s vysokými morálními standardy. Pro toto údobí není příznačné suverénní, silně asertivní až agresivní vystupování, zároveň však s rostoucí ekonomickou samostatností a s nabýváním profesních dovedností posiluje sebejistota i schopnost kritického, někdy opozičního postoje vůči autoritám. Současně se rozvíjejí komunikační a sociální kompetence, zejména při zvládání náročných situací a někdy i konfliktů. Tyto zkušenosti vytvářejí základ pro budoucí efektivní jednání a pro zvládání zátěžových či mezních situací. Citově bývá obtížné vyrovnat se s nečekanými úmrtími v rodině. Dřívější expresivní a impulzivní tendence se často postupně proměňují v chování více přizpůsobivé a diplomatické. Častěji se prosazuje snaživost, vytrvalost, důslednost, spolehlivost, iniciativa a pracovitost, spolu se zdrženlivostí, automonitorováním a snahou o menší konfliktnost. Z biologického i psychosociálního hlediska jde o období vhodné pro definitivnější volbu životního partnera a pro zakládání rodiny. Lidová moudrost přitom připomíná: „Nežli se oženíš, pošli uši mezi lidi.“ Mladé rodiny však často narážejí na tíživé potíže se zajištěním vlastního, přiměřeného a skutečně samostatného bydlení. Tělesná výkonnost v této etapě zpravidla dosahuje vrcholu, zatímco sociálně-profesní postavení ještě nebývá zcela stabilizované. Určitá vazba (a někdy i závislost) na původní rodině může přetrvávat a zkušenosti s výchovou dětí se teprve postupně získávají. Dospělý člověk současně usiluje o větší nezávislost na okolí a o autonomii své osobnosti. Myšlení má charakter tzv. postformálního uvažování: jedinec více zohledňuje širší kontext problémů a řeší situace komplexněji než dříve. Postupně se také ustaluje jeho písemný projev (zpočátku ještě méně vyrovnaný) do typické, individuální podoby a osobního stylu. Sebeobraz a sebedůvěra se mohou vyvíjet příznivým i nepříznivým směrem podle toho, jak je člověk úspěšný či neúspěšný v životní a profesní praxi a do jaké míry se mu daří růst v autonomii. Sebevýchova a autoregulace by se proto měly zaměřovat na rozumnou asertivitu, kvalitní sociální kompetence a na rozvoj altruistických, etických i estetických aspektů vztahů (partnerských, rodičovských i příbuzenských), dále na občanské a profesní aktivity a na smysluplné využívání volného času. Člověk v rané dospělosti (někdy i starší, zvláště pokud je osamělý a strádající) by měl počítat také s tzv. „pastmi přírody“: například tělesná krása vzbuzující zalíbení a eroticko-sexuální vzrušení může vést k podcenění závažných psychických či osobnostních závad u obdivované osoby. Za projevy adekvátní, zralé dospělosti se považuje mimo jiné převzetí odpovědnosti za sebe i za rodinu, přiměřeně samostatné rozhodování a odpovídající ekonomická (finanční) nezávislost.. >> detail

Jde o období vlastního stáří, označované také jako senia, seniority, pokročilý či vysoký věk, které se zpravidla vymezuje mezi 75. a 89. rokem života. V této etapě se často prohlubují postupující závady a poruchy smyslů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), přidávají se potíže s chrupem včetně zubních náhrad, bolesti kloubů a různé motorické obtíže, například závratě při rychlém ranním vstávání, nejistota pohybu a pády. Nevhodné stravování spolu s nedostatkem pohybu může zároveň přispívat k nárůstu tělesné hmotnosti až k nadváze a obezitě. Postupně klesá přesnost vnímání, všímavost i objektivnost pozorování. Zpomaluje se reakční čas a také tempo porozumění tomu, co člověk slyší nebo čte, proto si senioři často nechávají sdělení či dotazy zopakovat, i když jim s určitým zpožděním už porozuměli. U motorických výkonů ubývá přesnosti a jemnosti a narůstá drobná i větší chybovost. Časté jsou projevy únavy až vyčerpání i různé poruchy spánku, spánek bývá nezřídka polyfázický, tedy rozdělený do více kratších úseků nejen v noci, ale i během dne. Mohou se objevovat menší, ale postupně i výraznější potíže s pozorností (včetně přehlédnutí i napsaného úkolu), s pamětí a se zrakovým, sluchovým, taktilním, čichovým a chuťovým vnímáním, někdy se přidávají i obtíže v usuzování a myšlení. Snížená přesnost vnímání se promítá do chyb v jemné i hrubé motorice a do pracovních činností, což zvyšuje riziko úrazů a někdy i pádů. Obtíže se mohou projevit i při řízení motorových vozidel. Problémy s vybavováním jmen se někteří staří lidé snaží překonávat tím, že si pomalu, potichu i nahlas odříkávají abecedu, někdy to skutečně pomůže zapomenuté jméno znovu vyvolat. V tomto věku se poměrně často objevují stavy dysforie (rozmrzelosti), náladovost, nespokojenost, subdeprese až deprese, pocity nedostačivosti a pokles sebejistoty i sebevědomí, někdy až komplexy méněcennosti. Člověk se zároveň musí vyrovnávat s více či méně rychle postupujícími specifickými degenerativními procesy a s morfologickými, arteriosklerotickými i funkčními změnami organismu. Konflikty a strádání (deprivace) v sociální komunikaci, zejména ve vztazích s mladší generací, mohou někdy vést ke spontánní, nevyžádané potřebě starších osob podrobně sdělovat své vědomosti, názory, prožitky a zkušenosti z minulosti a předávat rady ostatním (především mladým), aniž by o to druzí žádali. Může to souviset i s nevymluveností seniorů a seniorek. Nevyžádané komentáře, opakované rady, pokyny, doporučení, instrukce nebo dokonce direktivní příkazy však často nebývají přijímány s porozuměním, pochopením ani vděčností.. >> detail

Toto údobí bývá označováno jako interevia (mezidobí) či starší dospělost a obvykle se vymezuje přibližně mezi 45.–59. rokem života. Z biologického hlediska se u žen v tomto věku uzavírá reprodukční schopnost: nastupuje přechod (klimakterium), během něhož postupně zanikají pravidelné ovulační menstruační cykly a dochází k menopauze. U mužů naproti tomu tvorba spermií zpravidla pokračuje prakticky až do konce života. V rodinné a sociální oblasti se často mění struktura domácnosti – dospívající či dospělé děti odcházejí z původního domova, což může vést k tzv. syndromu prázdného hnízda. S těmito změnami bývá spojována i častěji popisovaná „krize středního věku“, tedy období bilancování dosavadní životní dráhy, přehodnocování priorit a současně předávání nabytých zkušeností. V poradenské a klinicko-psychologické praxi se v tomto období poměrně často objevuje tendence interpretovat vlastní životní nezdary prostřednictvím údajně nevhodného výchovného vedení a vzorů převzatých z původní rodiny. Nezřídka jde přitom o výklad zatížený subjektivitou a výraznou emoční složkou. Kognitivně se může projevovat oslabení vštípivosti paměti, typicky se zhoršuje zejména krátkodobá paměť. Současně se objevují první známky stagnace či mírného regresu ve výkonnosti a ve svižnosti osobního tempa, takže si člověk začíná více uvědomovat pokles sil. Tyto změny mohou posilovat prožitek krizovosti nejen tohoto, ale i následujících vývojových období. Z hlediska zdraví a prevence je důležité cíleně udržovat dobrou psychickou i tělesnou kondici a bránit předčasným stařeckým změnám. Vysokou hodnotu má zachování svěžesti mysli i těla a také dlouhodobě optimistické, realisticky nadějné ladění. Ke konci tohoto věku je vhodné promyšleně zvažovat další pracovní, odbornou či vědeckou dráhu: odhadnout, kolik času a energie ještě zbývá pro plodné období a jaké cíle jsou dosažitelné. Není účelné nastavovat si vyčerpávající až nereálné cíle, zároveň však není žádoucí rezignovat a upadnout do duševního „živoření“ bez přiměřené profesní a sociální komunikace. Důležitou součástí je také udržování přiměřeně bohatého společenského života a adekvátní rekreační složky. Při řešení náhlých, nečekaných úkolů je v tomto věkovém úseku třeba počítat s vyššími časovými i energetickými náklady než dříve. Při snaze o seberealizaci v duševní i tělesné práci je proto nutné zohledňovat zvýšené riziko snadného přetížení a vyčerpání. V této fázi života rodiče často pomáhají svým dětem a jejich rodinám při budování domácnosti a zázemí, a to na základě vlastních zkušeností i podle míry ekonomického zabezpečení. Současně se nezřídka podílejí také na péči o své stárnoucí rodiče. Literatura: KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. ISBN 978-80-7375-185-2.. >> detail

Svalově‑anální stadium obvykle probíhá mezi 2. a 3. rokem života. Je pro něj typický vývojový konflikt autonomie proti studu a pochybnostem. V této době zároveň dozrává svalová soustava a dítě získává větší kontrolu nad svým tělem. E. H. Erikson zdůrazňuje, že dítě potřebuje ze strany rodičů citlivý a podpůrný přístup: aby mohlo být samostatné, musí se cítit také bezpečně. Pokud se mu snaha o autonomii „nevyplácí“ (např. vede k trestu nebo k tomu, co dítě prožívá jako odloučení), vzniká stud a pochybnosti – podle Eriksona jde o „vztek obrácený proti sobě samému“. Nadměrné zahanbování pak nevede k opravdové slušnosti, ale spíše k tajnému odhodlání proklouznout bez povšimnutí.. >> detail