v - výpis slov 111 - 120

platnost . >> detail

Validita metody v psychologickém poznávání vyjadřuje, nakolik její výstup opravdu zachycuje zamýšlenou psychickou vlastnost nebo proces, a ne nějaký vedlejší vliv. Čím méně je měření zatíženo zkreslením a různými zdroji chyb, tím vyšší platnost obvykle má. S validitou souvisí i to, zda je postup dostatečně spolehlivý a prováděný standardizovaně, přesto je pro smysluplné závěry důležitější platnost než pouhá „objektivnost“ provedení. U výkonových a didaktických testů se často nejprve řeší obsahová validita, tedy zda úlohy odpovídají cílům výuky a přiměřeně pokrývají podstatné oblasti probíraného učiva, typicky formou odborného posouzení. V praxi se však validita obvykle dokládá i empiricky, například porovnáním výsledků s dobře přijímaným kritériem, jako je jiné ověřené měření nebo školní hodnocení, a zjišťuje se míra shody či vztahu mezi nimi. Při použití více částí testu nebo celé baterie se pak posuzuje i to, zda jejich souhrnný výsledek s rozumnou pravděpodobností odpovídá tomu, co má být zjištěno.. >> detail

Druh kriteriální validity, který popisuje, do jaké míry výsledek dosažený určitým testem nebo diagnostickým postupem dokáže předpovědět pozdější skutečný výkon či úspěšnost hodnocených osob. Ověřuje se porovnáním s nezávislým kritériem zjištěným až s časovým odstupem a obvykle se vyjadřuje statistickou mírou vztahu, například korelací nebo regresním odhadem. V odborných textech se pro ni používá také označení prognostická validita.. >> detail

Platnost a věcná správnost testu v diagnostice a měření. Vyjadřuje, nakolik výsledky skutečně odrážejí sledovanou vlastnost nebo jev, tedy zda nástroj zachycuje zamýšlený konstrukt a ne něco jiného. V praxi se posuzuje například podle souvislosti s jinými relevantními ukazateli a podle toho, zda z výsledků lze dělat oprávněné závěry o tom, co měl test zjišťovat.. >> detail

Opírá se o do jisté míry sporný, převážně intuitivní dojem, že naměřený výsledek na první pohled skutečně vystihuje a reálně reprezentuje to, co mělo být cíleně zkoumáno – tedy co bylo měřeno, testováno či diagnostikováno, označuje se také jako „face“ validita.. >> detail

platnost, platný, v diagnostice se validitou (platností) metody rozumí míra, s jakou nástroj skutečně zjišťuje právě to, co má zjišťovat. Určuje ji především to, nakolik je výsledek měření oproštěn od systematických i náhodných chyb, z toho plyne, že souvisí mimo jiné s objektivností a se spolehlivostí postupu. Zároveň platí, že metoda, která je sice méně objektivní, ale poměrně validní, bývá praktičtější než metoda dokonale objektivní, avšak málo validní. Validitu zpravidla musíme prokazovat empiricky: například tak, že výsledky měření porovnáme s vnějším kritériem správnosti, o němž nemáme pochybnosti (např. pracovní výkon), případně je korelujeme s tím, co chceme testem postihnout, tedy s objektivní realitou nebo s výsledkem jiného, již ověřeného testu. Této empiricky ověřované platnosti se někdy říká také praktická či souběžná validita. Při použití testového souboru se zavádí pojem souhrnné validity, chápané jako pravděpodobnost shody výsledku celého souboru s tím, co má být zjištěno, tato shoda může být ovlivněna i osobou vyšetřujícího. Dále se rozlišuje predikční (prognostická) validita: vyjadřuje pravděpodobnost, že výsledek testu (konstruktu) bude odpovídat chování nebo výkonu vyšetřovaného po určitém časovém odstupu. Konstrukt zde představuje modelovou náhradu skutečného výkonu a predikční validita říká, jak dobře lze z výsledků metody předvídat budoucí stav. Důležitou složkou validity je také relevantnost a adekvátnost metody, například míra zaměřenosti a reprezentativnosti testu pro zachycení určitého znaku osobnosti. Testy s nízkou validitou a zároveň nízkou spolehlivostí jsou v praxi téměř bez užitku.. >> detail

knižně a právo: platný, právoplatný. >> detail

pevný a silný, urostlý, rozložitý až mohutný, mocný, v dobrém zdravotním stavu, uznávaný jako platný (např. právně či věcně), přiměřený a vhodný pro daný účel. >> detail

aminokyselina patřící mezi základní stavební jednotky bílkovin. >> detail

Severský symbol tvořený navzájem propletenými trojúhelníkovými tvary. V rámci staroseverské mytologie se obvykle vykládá jako motiv související s Ódinem, s osudem těch, kdo zemřeli v boji, a s představami o přechodu do světa mrtvých, objevuje se také na některých vikinských památkách (např. obrazových kamenech či runových nápisech).;V moderním užití (např. v neopohanství nebo v populární kultuře) funguje jako obecný „vikinský“ znak, kterému se často přisuzují významy spojené s Ódinem, smrtí a posmrtným životem, i když jednotný historicky doložený výklad není úplně pevně daný.. >> detail