Verbální komunikace probíhá prostřednictvím jazykových prostředků, tedy mluveného či psaného slova. Neverbální (nonverbální) složka sdělení se naopak opírá o projevy beze slov, například výraz obličeje, pohyby a gesta, držení těla nebo práci s očním kontaktem, často doplňuje či mění význam toho, co bylo řečeno.. >> detail
mluvení člověka k sobě, tedy vnitřní řeč nebo i promluva nahlas, při níž si sám se sebou vede dialog, formuluje myšlenky, hodnotí své jednání a dává si pokyny k dalším krokům. >> detail
Jde o specifickou poruchu, při níž člověk obtížně plánuje a koordinuje pohyby potřebné k mluvení. V běžné sociální komunikaci se to projevuje neobratnou artikulací, zkomoleným vyjadřováním a celkově sníženou srozumitelností, tedy patlavou řečí, i když záměr sdělení může být jinak zachován.. >> detail
jde o krátké slovní vsuvky a vycpávková slova, která mluvčí vkládá do řeči (např. „jakoby“, „že ano“, „jo“, „no“, „víme“) a která obvykle nenesou podstatnou významovou informaci. >> detail
schopnost správně chápat význam slov a potom je v řeči vhodně volit a používat tak, aby vyjádření odpovídalo situaci a působilo jistě a plynule. >> detail
V psychologii označuje verbální faktor jazykovou složku intelektu, tedy míru, s jakou člověk rozumí významu slov a umí s nimi zacházet. Patří sem například schopnost porozumět slovním instrukcím, odlišit jemné významové rozdíly a využít slovní zásobu při práci s textem, což se často zjišťuje v testech zaměřených na porozumění a slovní významy.. >> detail
Schopnost mluvit tak, aby řeč plynula v přirozeném tempu a měla správnou kadenci, tedy skládat sdělení do smysluplných úseků podle myšlenek a stavby věty a zároveň vědomě pracovat s pauzami, které podporují srozumitelnost, důraz a prostor pro nádech.. >> detail
